Dlouholetý editor a nakladatel Miloně Čepelky Josef Pepson Snětivý říká o této publikaci, která vychází k sedmaosmdesátým narozeninám všestranného umělce a spoluzakladatele Divadla Járy Cimrmana:
„Nebudu nijak originální, řeknu-li o Miloni Čepelkovi, že je ,malý velký muž‘. A hned mě napadá zdánlivý protiklad: navzdory své fyzické lehkosti nepluje po povrchu a nespokojí se s pěnou dní, ale se zvídavostí takřka dětskou a s neuhasitelnou chutí se noří do hloubky, do pomyslné vody pod zmiňovanou pěnou. Ta voda je někdy kalná, jindy naopak překvapivě průzračná a čistá, pak zase ,obyčejná‘ – ale vždy živá. Sám je takový pokaždé: jako herec, textař, dramatik, básník, prozaik i glosátor.
V posledně jmenované roli stvořil už dvě publikace a po titulu Skok sem, skok tam přichází s knihou Letí to pamětí. Jsem rád, že navzdory slovesu ,letí‘ je onen pohyb vzpomínek, úvah a postřehů dostatečně klidný na to, aby jej zachytil, a my se do nich můžeme začíst.
Tento vnímavý pozorovatel života vlastního i osudů cizích nás nepřesvědčuje o ,své pravdě‘ a nenutí nás, abychom mu věřili; spíše dává věci do souvislostí, nabízí alternativy a nechává každého, aby si udělal vlastní úsudek. To už samo o sobě není málo v dnešní době, kterou mnozí promořili apely k zastávání kategorických, ba nesmiřitelných soudů o čemkoli.

Čtěte svým tempem, zastavujte se a rozbíhejte, přemýšlejte, ,jen tak‘ se bavte nebo se něčemu přiučte, věřte, či nevěřte... Ani já vás k ničemu nenutím, jen o jediné prosím: abychom Miloňovi nevěřili slova o ,labutí písni‘. Naopak doufejme, že kniha Letí to pamětí není jeho posledním počinem.“c

Knižní rozhovory s pražským arcibiskupem a českým primasem vznikaly na jaře a v létě roku 2023 v Arcibiskupském paláci na Hradčanech. V rezidenci pražských arcibiskupů rozmlouval historik Marek Šmíd s Janem Graubnerem o jeho dětství, mládí a dospívání, o kněžské formaci, pastoračním působení za normalizace i aktivitách v čele olomoucké a pražské arcidiecéze. Významný prostor je věnován osobním otázkám, zaměřeným mj. na jeho rodinu, přátele, postoje, hodnoty či osobnosti, kterých si váží, záliby, místa jeho srdce... V rozhovoru je též nazírána současná situace a perspektivy katolické církve v měnícím se světě či pontifikát papeže Františka.
Čtenáře však především potěší neformální, upřímný a srdečný dialog. Na jeho hloubce a otevřenosti mají zásluhu obě strany: Jan Graubner díky jasně formulovaným postojům, které se nebál a nebojí zastávat v jakékoli době a bez ohledu na názorové protivníky, díky své křesťanské pokoře a v neposlední řadě díky smyslu pro humor. A Marek Šmíd jako uznávaný a erudovaný historik a pedagog, profesně i osobně spjatý s historií a současností katolické církve.

Pavel Šporcl je umělec, který toho pro popularizaci klasické hudby udělal víc než kdo jiný. Když vzal jako předškolák poprvé do ruky housličky, určitě ho ani nenapadlo, že jeho jméno budou jednou s obdivem skloňovat i ti, kteří tomuto uměleckému oboru jinak příliš neholdují. Píle a cílevědomost spolu s talentem, rodinným zázemím a obětavými učiteli ho dovedly až k postavení houslisty světového věhlasu.

Oproti jiným mistrům má však něco navíc: dokázal skvěle propojit klasickou hudbu a kvalitní zábavu pro širší publikum. Pavlovy koncerty navštěvují všechny věkové skupiny a jeho nahrávky si získaly oblibu napříč generacemi a společenskými vrstvami.

To vše je podpořeno charakterem a širokým srdcem tohoto muzikanta a propagátora klasické hudby. V rozhovoru, který s ním vedl známý moderátor Václav Žmolík, sledujeme jeho první hudební krůčky, dospívání na konzervatoři, léta strávená v USA, raketový vzestup po návratu, symbolizovaný pověstným šátkem a modrými houslemi, nahrávky v prestižních světových katalozích, pedagogickou a charitativní činnost… Můžeme obdivovat šíři a žánrovou pestrost jeho repertoáru, stejně jako zasvěcený pohled na velikány houslové minulosti, a Pavla uvidíme také jako syna, manžela a otce. Nechybí ani vyprávění o tom, jak tráví volný čas, jak bydlí, jak naplno prožil koronavirovou dobu a čeho by rád dosáhl v budoucnu. Stojí před námi člověk, jemuž není nic lidského cizí, který však současně dokázal jít svou cestou a obětovat vytčenému cíli vše, co mohl.

Pavlovu osobní a otevřenou výpověď obohacují pohledy osobností, které zásadně ovlivnily jeho soukromý i profesní život, stejně jako fotografická příloha.

Dlouholetý editor, nakladatel a spolubesedník Miloně Čepelky Josef Pepson Snětivý říká o této publikaci, která vychází k třiaosmdesátým narozeninám všestranného umělce a spoluzakladatele Divadla Járy Cimrmana: „Kniha Skok sem, skok tam je plná příběhů, glos, poznámek, polemik a úvah z let 2017-2019… což je, pěkně prosím, současně přímo autorův výstižný a úplný výčet, jímž zpochybnil svou údajnou nekoncentrovanost. Jak vidno, Miloň Čepelka se soustředit dokáže – a nejen tehdy, jde-li o škatulkování. Ostatně on příliš neškatulkuje, ba ani nesoudí (ačkoli někdy je příčinou nikoli velkorysost, ale opatrnost, snad nechtěně zděděná po otci a jeho oblíbeném výroku ,má to pánbůh všelijakou čeládkuʻ, kterým kniha začíná); spíše se (nikoli drze!) přiznává ke slabostem a pokleskům. Já zase přiznávám, že glosovat soubor glos, nadto stvořený člověkem, který je mi současně přítelem, kolegou i vzorem, mě naplňuje zvláštním studem. A aby pud nezvítězil nad studem, doporučuji vám, abyste se do knihy začetli, a to rovněž soustředěně. Odmění vás soukromý vesmír vnímavého muže, který vás už tolikrát potěšil divadelní kreací, písňovým textem, povídkou, novelou či objevným rýmem. Nyní zahýří ještě jinak, a pokud se v některém příběhu nebo mezi řádky poznáte, jen dobře (vám tak)!“

Pan Tau. První, co se vám vybaví při vyslovení jména Otto Šimánek. Jako kdyby tento nadmíru nadaný a pracovitý herec neztvárnil nikoho jiného!
Tato postava se stala jeho osudem i prokletím. Díky ní se stal populárním, ale také kvůli ní zapadly všechny jeho další role. A že jich bylo! Třeba továrník Keletti v nestárnoucím snímku „Pane, vy jste vdova!“, pan White ve sci-fi komedii Zítra vstanu a opařím se čajem, pohádkový Dlouhý v seriálu Arabela nebo nepřekonatelný mim Deburau v Největším z Pierotů, kterého František Kožík podle své knihy zdramatizoval právě pro Šimánka. A to nezmiňujeme jeho skvělé a dlouholeté účinkování na divadle, v dabingu a v rozhlase…
Herec, který ve většině svých rolí rozdával radost a smích, byl však ve skutečnosti mužem melancholickým, nesmělým a neustále pochybujícím o svém herectví. Nikdy se nikam netlačil, vždy stál raději skromně stranou. I proto se leckdy dočkal ústrků… a ran osudu, které bychom mohli označit za podpásové.
O tom všem – stejně jako o spoustě málo známých skutečností, které jsou spjaty s tímto nezapomenutelným, usměvavým, ale stále trochu posmutnělým hercem – se dočtete v této až dosud první biografii, která je mu věnována.

Hraběnka Eleonora Dujková rozená Bubna-Litic nenapsala jen obyčejné memoáry, kterých jsou plná knihkupectví. Ano, narodit se za první republiky do staroslavné šlechtické rodiny, už to je zárodkem pozdějších dramat. Avšak autorka mezi nás vstupuje především jako žena a matka. Jako by už od raného věku věděla, že láska a potomstvo jsou důležitější než lesk erbu – na který navíc totality dvacátého století tak rády plivaly.
Neznamená to však, že bychom nemohli sledovat zvraty, jež provázely její dosavadní dlouhý a plodný život a které přinášela z kloubů vymknutá doba. Uveďme jen dobu protektorátu, kdy její otec Mikuláš, český vlastenec, usedl do vlády Aloise Eliáše, aby byl po osvobození „odměněn“ déle než rok trvající vazbou, devětačtyřicátý, v němž soudruzi využili okamžiku, kdy byla celá rodina na pohřbu dědečka Michaela, a zámek zabrali tak, že několikaměsíční dcera Marketa musela čekat na nic netušící maminku na mraze před bránou, či osmašedesátý, kdy výstřely z ruských tanků poznamenaly interiér bytu Dujkových na Palackého náměstí v Praze.
Po revoluci byly Eleonoře a jejímu bratrovi Adamovi vráceny zámky Doudleby nad Orlicí a Horní Jelení, přičemž paní hraběnka (která nás v roce 2018 bohužel opustila v požehnaném věku 89 let) a její potomci dnes sídlí tam, kam rod Bubna-Litic patří už od roku 1590 a kam jste i touto knihou srdečně zváni – na unikátním a nádherném zámku Doudleby nad Orlicí.

Známý a oceňovaný architekt Petr Šramota, narozený roku 1937 v Praze a od třiceti let trvale usídlený v Nizozemí, si nezvolil název své autobiografie náhodou. Hvězdy jej totiž provázejí po celý plodný a naplno prožitý život. Při narození dostal do vínku hvězdu Davidovu, takže ani on neunikl coby malé dítě nacistickému teroru. Rudá hvězda, jež se neblaze rozzářila nad Československem nedlouho poté, taktéž nemohla nemít zhoubný vliv na celou rodinu (připomeňme, že jeho otec Jan založil známou reklamní agenturu Rapid, jíž mu komunisté „znárodnili“). Vzhledem k jeho kádrovému profilu i neskrývanému odporu k rudé diktatuře bylo obrovským štěstím, že mohl vystudovat architekturu, a jeho nesporný talent tak nepřišel vniveč. Službě v PTP se však nevyhnul a opuštění republiky – dobrodružně a nadvakrát – bylo jedinou šancí na normální život. Navzdory původním plánům zakotvil i se svou tehdejší manželkou v Rotterdamu, v jehož okolí bydlí dodnes, a během krátké doby se vypracoval mezi známé a uznávané nizozemské architekty. Po roce 1989 působí též v České republice a byl účastníkem zajímavých okamžiků, které utvářely naši současnou ekonomickou realitu.
Petr Šramota je ovšem též vynikajícím pozorovatelem života a lidí kolem sebe, a tak nás zaujmou také jeho glosy o Nizozemcích i Češích, stejně jako o svobodném zednářství (další hvězdou obdařený fenomén) či architektuře. A aby byl obraz úplný, nechybí ani tři dcery – hvězdičky, stejně jako milovaná manželka Petra, jíž poeticky říká „podzimní hvězda“, nebo oblíbená značka automobilů – jak jinak než s hvězdou ve znaku. Výsledkem je vtipná a čtivá sonda do duše úspěšného muže, který si nezadal s žádným režimem ani s polistopadovou ekonomickou mafií, avšak tuto knihu můžeme číst i jako kroniku posledních sedmdesáti let.

Chataření a chalupaření je fenoménem, který ve druhé polovině dvacátého století zasáhl téměř celou městskou populaci u nás. Slavní herci té doby nejsou výjimkou. Kniha Chalupáři stříbrného plátna podává čtivé svědectví o tom, jak naše filmové a divadelní hvězdy trávily odpočinek v zeleni, na rybách či ve venkovské hospůdce, jak zvelebovaly své letní příbytky a koho na svých rekreačních sídlech hostily. Mnohdy je k nim poutal tak silný vztah, že nakonec opustily Prahu – a našly na venkově i místo svého posledního odpočinku.
Součástí této nevšední publikace, která slouží i jako sborník tipů na hezké rodinné výlety, je bohatá fotografická dokumentace, díky níž konkrétní stavbu snadno najdete. Fotografie na svých výpravách za chatami a chalupami nezapomenutelných českých herců pořídil autor knihy Radek Laudin, novinář a publicista, který se dlouhodobě zabývá cestami do míst naší vlasti, jež jsou spojena se známými osobnostmi.
Herci, jejichž letní sídla naleznete v knize Chalupáři stříbrného plátna:

Jaroslav Marvan
Miloš Kopecký
Rudolf Hrušínský
Josef Kemr
Jiřina Jirásková a Zdeněk Podskalský
Jan Werich
Helena Růžičková
Svatopluk Beneš, Martin Růžek a Karel Augusta
Miroslav Horníček
Vladimír Menšík
Vlastimil Brodský
Petr Haničinec
Jiří Sovák
Jiřina Šejbalová
Josef Vinklář
Radovan Lukavský
František Kreuzmann
Jan Pivec
Oldřich Nový
Libuše Pospíšilová
Ladislav Pešek

„Už před časem jsem řek, že se můžete těšit na pokračování mý první knihy Rebel, který bude ještě odvážnější. A sliby se maj plnit.
Za ty tři roky se v mým fotbalovým i osobním životě změnila spousta věcí. Jak asi víte, říkám, co si myslím – a teď už nemám ani důvod cokoli zamlčovat. Proto se na stránkách týhle knížky dočtete pravdu o tom, jakej byl můj konec na Spartě, co jsem prožíval v Budějkách, proč jsem tak rychle zmizel z Mostu… Těšit se můžete i na otevřený vyprávění o změnách, se kterejma jsem se musel vyrovnat ve svým soukromí.
Nikoho z lidí, který jsem na svý cestě potkal, nešetřím – oni mě taky nešetřili.
Před žádným tématem neuhýbám.
A ničeho nelituju.
Takže si uvařte silný kafe a račte vstoupit.
Váš Tomáš Řepka“

Přestože už dávno není tím lamačem ženských srdcí, jakým býval v osmdesátých letech, stále zůstává impozantní osobností hereckého i veřejného života. Přestože se netají tím, že si občas dá skleničku navíc, a jeho vášeň pro cigarety je tak silná, že se stal chodící reklamou na kouření, stále ho mnozí vnímají jako vzor. Přestože už bezmála čtyřicet let platí za největšího elegána českého filmu a mohl by mít každou ženu, na kterou ukáže, stále zůstává se svou manželkou Andreou – a jejich vztah je stejně pevný jako stisk jeho ruky.
Jeho jméno je jedním z nejzvučnějších jmen českého divadelního i filmového herectví a jeho osobnost je stejně pestrá, zemitá a vášnivá jako charaktery postav, které ztvárnil. Nahlédněte prostřednictvím této knihy do života a srdce Jiřího Bartošky, muže, který možná stárne fyzicky, ale uvnitř je stále tím třicetiletým „ranařem“, jenž prožívá každý den tak, jako kdyby byl jeho poslední.

Jiří Adamíra patřil k nejlepším českým hercům druhé poloviny dvacátého století. Jeho úchvatné herecké výkony byly vystavěny nejen na nesporném talentu, ale také na pronikavém intelektu, hlubokých znalostech, přemýšlivosti o rolích a zodpovědnosti k divákovi. S jeho fascinujícím osobním charismatem se pojila i přesná dávka odzbrojujícího suchého humoru a ironie. Vedle obdivuhodné kariéry, lemované stovkami dokonale ztvárněných rolí, prožil také zajímavý osobní příběh, bohužel předčasně ukončený zákeřnou nemocí.
Vůbec první publikace, věnovaná tomuto velkému herci, přibližuje obě zmíněné životní linie Jiřího Adamíry nejen na základě důkladného studia všech dostupných zdrojů, ale také díky unikátním a nepublikovaným výpovědím kolegů, životních partnerů a přátel. Za všechny jmenujme životní partnerky Hanu Maciuchovou a Ljubu Benešovou, syna Marka Adamíru či kolegy Miroslava Krobota, Josefa Vinkláře nebo Jana Kačera.
V roce 2014 obdržela kniha Čestné uznání v mezinárodní soutěži E. E. Kische.

Až pod samotnou střechou tribuny stadionu Na Julisce, v proskleném prostoru s úžasným výhledem, se po celou sezonu 2012/2013 odehrávala ojedinělá setkání. Spisovatelka Zuzana Maléřová zvala k důvěrným hovorům o životě, o lidském usilování, trápení, štěstí i sebepoznání přední umělce i zástupce fotbalové Dukly. Jejími hosty byli např. zpěvačka Marta Kubišová či herci Naďa Konvalinková, Jana Synková, Táňa Fischerová, Barbora Srncová a Stanislav Zindulka, z řad Dukly pozvání přijali např. Luboš Kozel, Patrik Gedeon, Petr Kostelník, Michal Kolomazník, Petr Malý, Tomáš Berger, Günter Bittengel, Ivan Lietava a další.
Milan Švihálek v doslovu napsal: „Příběhy z tribuny jsou knížkou, jejímž jevištěm je sport. Nejde však o vyprávění, z něhož bychom mohli vyčíst informaci o výsledku utkání nebo o tom, jak zázračně kdo chytil penaltu. Ale ani Ota Pavel nepsal o brankách, bodech a vteřinách, ale o životě. Nechci být patetický, ale jsem přesvědčen, že Zuzana Maléřová je Otou Pavlem v sukních. Její schopnost vciťování se do často velmi klikatých životních osudů je nezměrná. Svá vyprávění formuluje s pokorou, prostě, jednoduše a valašsky zarputile. Pracuje s krátkými větami. Její úsečný styl připomíná vesnického ogara, zatloukajícího hřebíky. Hned po prvních větách se však pozná moudrost, ohleduplnost a talent.“
Významnou součástí knihy jsou fotografie Vlada Bohdana, grafickou úpravu provedl Filip Skalák.

Silvio Berlusconi je jméno, které znají i ti, kteří se jinak o politiku nezajímají. Není divu – jde o osobnost formátu, jenž „běžné“ politiky, kteří „nezanechají stopu“, výrazně přesahuje, ať už v dobrém, nebo i méně obdivuhodném slova smyslu. Všímat si pouze jeho kontroverzních kroků by však bylo poněkud povrchní. Vždyť tento vzrůstem nevelký muž se ze sotva středostavovských poměrů vypracoval v mediálního magnáta, světoznámou osobnost, jednoho z nejbohatších Italů… a také nejdéle sloužícího italského premiéra od druhé světové války. Po poměrně obtížných začátcích se Berlusconi nejprve etabloval ve stavebnictví, aby pak zahájil cílevědomou cestu za dominancí na italském mediálním trhu. Dosáhl toho i díky umnému využívání mezer v zákonech a „správným“ konexím. Podpořen také vlastnictvím fotbalového velkoklubu AC Milán, který vytáhl z existenčních problémů až na světové výsluní, získal celonárodní věhlas, takže stát se politikem bylo vlastně logické…
Kniha mladé autorky, důvěrně obeznámené s italským prostředím, se však zabývá také jeho soukromým životem. A který další světový politik se může „pochlubit“ takovou řádkou skandálů, v nichž hlavní roli hrála jeho náklonnost ke krásným ženám?
Silvio Berlusconi je zkrátka Ital se vším všudy – i proto byl úspěšný ve všem, do čeho se kdy pustil. Jak oněch úspěchů dosáhl, to už je věc jiná. I tady nás autorka poutavě provádí zákoutími italské politiky a ekonomiky i jejich propojení s mafií. Navzdory mnoha soudům se Silvio Berlusconi vždy znovu zjevil jako „bezúhonný“. Je jen na vás, zda mu podobné vysvědčení dáte i vy. Naše kniha, vůbec první v češtině, která se tomuto politikovi, magnátovi a Casanovovi v jedné osobě věnuje, vám k tomu budiž zasvěceným a čtivým průvodcem i rádcem, obohaceným mimo jiné o exkluzivní rozhovor s Karlem Schwarzenbergem.

Jan Pivec, to je nepřehlédnutelný titán našeho herectví – a zdaleka nejen díky stejně nepřehlédnutelné postavě. Chlapec ze slušné, ale nepříliš zámožné rodiny z pražských Vinohrad měl od dětství jedinou touhu: stát se hercem. Houževnatost, s níž šel za splněním svého snu, mu pomohla překonat nemilovaná studia i hladová kočovná léta – a hle, po úspěšném bratislavském angažmá se Jan v pouhých sedmadvaceti letech ocitá na prknech naší první scény! Národnímu divadlu zůstal věrný až do odchodu na odpočinek, nedá se však bohužel říct, že by i ono bylo vždy věrné jemu, v tom se jeho osud nelišil od údělu mnoha jiných velikánů. I přes tento nevděk však ztvárnil nespočet nesmrtelných divadelních rolí, jmenujme jen Mefista, Jaga či Falstaffa.
Také u filmu si Jan Pivec musel své místo tvrdě vydobýt – a dokázal mistrovsky zahrát postavy na obou charakterových pólech, vždyť těžko může být nesourodější dvojice než například věčný milovník Stáňa Jarský a „liška ryšavá“ Zikmund Lucemburský. Musíme však přiznat, že jen nemnozí režiséři měli odvahu svěřit mu filmové či televizní role. Otakar Vávra, František Filip, Vladimír Slavínský a někteří další ji však naštěstí nepostrádali, a tak můžeme i dnes se zatajeným dechem sledovat jeho herecké umění.
Dozvíme se také leccos o jeho dětství, zálibách a názorech na veřejné i umělecké dění a nakoukneme i pod pokličku soukromého života Jana Pivce. A protože se jeho mistrovství navždy otisklo do srdcí nejen diváků, ale i jeho kolegů, můžete si ve druhém, rozšířeném vydání úspěšné knihy Davida Laňky přečíst mimo jiné i dosud nepublikované vzpomínky třeba Jana Skopečka, Antonína Hardta, Josefa Větrovce či Rudolfa Jelínka. Věříme, že díky poutavému textu a fotografiím mapujícím jeho soukromý život i největší role před vámi Jan Pivec ožije jako obdivuhodný – a přece vždy charakterní – velikán českého divadla a filmu.

Tomáš Holý vstoupil do našich srdcí a stal se legendou dětského herectví. To, že mu nemilosrdný osud dopřál tak krátký čas, v tom – na rozdíl od jiných „legend“ – nehraje žádnou roli. Na jeho neopakovatelným způsobem ztvárněné malé hrdiny bychom nezapomněli, ani kdyby dnes žil šťastně a spokojeně mezi námi (a zřejmě mimo světla ramp, po nichž vlastně nikdy netoužil).
Jeho vůbec první biografie nás seznámí s jeho hereckými začátky, zevrubněji se věnuje legendárním snímkům Jak vytrhnout velrybě stoličku, Jak dostat tatínka do polepšovny či „Šumavské trilogii“, zastaví se u filmů neprávem opomíjených (Prázdniny pro psa, Upír ve věžáku, Setkání v červenci či Útěky domů), těch, v nichž ztvárnil pouze vedlejší role (Marečku, podejte mi pero!, Smrt stopařek, Ať žijí duchové!, Tajemství Ocelového města) i u takových, které po právu upadly v zapomnění (Anna proletářka, Muž s orlem a slepicí, Postavení mimo hru) – ale i ty dokázal prozářit svou bezprostředností a hereckým umem. Dočteme se o jeho názorech na herectví a život pracovní i soukromý, dozvíme se, jak trávil volný čas, jak si představoval své životní i profesní směřování… a bohužel i to, jak záhy a opustil tento svět. Součástí knihy jsou také výpovědi osobností z filmové branže a přátel, stejně jako přehled všech snímků, v nichž se během své krátké, ale o to pozoruhodnější kariéry objevil.
Věříme, že si tato kniha najde cestu do srdce všech, kde již léta přebývá nezapomenutelný Tomáš Holý.

Radoslav Brzobohatý nebyl jen vynikající herec, který nám prostřednictvím svých filmových i divadelních postav rozdával radost více než půl století. Byl také citlivou osobností, v níž se snoubily ostré rysy a pevné zásady chlapa, který neuhýbá, a citlivá duše umělce, otce a manžela. V této knize se tak dočtete nejen o jeho přebohaté herecké kariéře, ale také o tom, co v životě považoval za důležité, co ho těšilo či naopak trápilo, o velkých filmech let šedesátých i zlém období o dekádu později, o cestě našimi scénami od statování v Národním divadle a začátků na oblasti přes libeňské Divadlo S. K. Neumanna a milované Divadlo na Vinohradech až po jeho vlastní Divadlo Radka Brzobohatého… Potěší Vás také jeho vlastní slova o rodině, přátelství, milované profesi či třeba valašských kořenech, stejně jako příspěvky přátel z divadelní a filmové branže. Věříme, že po přečtení této knihy před Vámi bude stát Váš oblíbený herec v zase o něco jasnějších konturách.
Nové, doplněné vydání úspěšné knihy také přináší informace o posledních dvou letech jeho plodného a naplno prožitého života. Smutek z jeho nečekané smrti zůstává, ale Radoslav Brzobohatý zemřel jako chlap – vzpřímený a uprostřed práce, kterou miloval a kterou potěšil miliony diváků.

„Jako člověk jsem spokojený, jako občan ne.“
„Jsem eurofederalista, a tedy odpůrce evropského superstátu.“
„Když se dva perou, musí tu být někdo, kdo je uklidní: a to je prezident.“
To a mnoho jiného říká ve své nové knize Miloš Zeman, bývalý předseda sociálních demokratů, předseda parlamentu i premiér, jeden z nejvážnějších kandidátů v přímé volbě hlavy státu, která proběhne počátkem roku 2013.
Miloš Zeman je otevřený, ale nespoléhá na dobře znějící bonmoty. Platí o něm to, co se říká o víně: čím starší, tím lepší. Jeho hodnocení posledních deseti let života v našem státě, těch deseti let, během nichž nebyl ve vysoké politice, a má tedy právo je hodnotit jakoby zvenčí, ale zainteresovaně, stojí za pozorné čtení. Miloš Zeman glosuje toto období v české politice i ekonomice a prezentuje své myšlenky týkající se úřadu prezidenta a své případné pojetí výkonu této nejvyšší ústavní funkce. Dává ale také nahlédnout – a to nečekaně upřímně – do svého soukromí, provádí nás úskalími své osobnosti, nebojí se nahlas pojmenovat své slabosti… Tato zpověď je korunována laskavým vyznáním jeho dvěma dětem, dospělému synovi a dospívající dceři. Miloš Zeman se nám tu představuje jako člověk, se kterým je příjemné a inspirativní pobýt v rozhovoru.
Ostatně právě v tomto duchu mluví novinář Petr Žantovský, který s Milošem Zemanem toto knižní interview připravil: „Je to už naše druhá společná kniha, ta první vyšla před deseti lety, když Miloš Zeman opouštěl politiku a odcházel na Vysočinu. Dnes se z Vysočiny do politiky vrací a já mám pocit, jako by těch deset let ani neuběhlo. Jako bychom ten nepřetržitý dialog teprve včera nakrátko ukončili, abychom se k němu dnes vrátili. O ta léta starší… a snad i moudřejší.“
Publikace Zpověď informovaného optimisty, jejíž název vychází z jedné sentence Miloše Zemana, je nesmírně zajímavým nahlédnutím do myšlení, života i cílů člověka, který bude možná v příštích letech naším prezidentem. Můžete být u toho s ním – díky této knize – jako první.

Zdeněk Štěpánek již navždy zůstane legendou našeho herectví. Umělec zemitého a oduševnělého výrazu měl nejen nač navazovat (vždyť Jan Nepomuk Štěpánek byl jednou z vůdčích postav našeho divadla 19. století), ale díky pohnutému životu i usilovné práci vdechl život stovkám nesmrtelných postav. Sledujeme jeho životní i profesní cestu od nepříliš radostného dětství přes dospívání na venkově, začátky u kočovných divadel, ruskou anabázi, kdy mu válka sebrala pět let života, oslnivý vstup na scénu Divadla na Vinohradech, nelehký, avšak zcela zasloužený přestup do Národního, těžkou dobu Mnichova a Protektorátu, kdy dvakrát proti své vůli vstoupil do našich dějin, peklo poválečných let, během nichž se musel očistit od nespravedlivých nařčení, složitá léta padesátá, kdy se mimo jiné octl i v křesle ředitele Národního divadla, až po epilog následující dekády. Všímáme si jej nejen jako herce, ale i jako člověka vynikajícího neobyčejným intelektem a talentem, ovšem současně provázeného mnoha běsy…
Snad tomu ani nemohlo být jinak, než že se většina jeho dětí z obou manželství stala herci: nahlédněme do života jedné z prvních dam našeho současného herectví Jany Štěpánkové, pod pokličku na první pohled hřmotného, ale uvnitř velmi citlivého bytí Martina Štěpánka, jenž byl svému otci povahově zřejmě nejpodobnější, a do elegantního světa Petra Štěpánka, který se musel vyrovnat s nelehkým obdobím porevolučního nezájmu a posléze dokázal své umění na scéně, kde bychom to od něj možná ani nečekali…

Vladimír Ráž – vyřkněte toto jméno a vrátí se Vám jednohlasá ozvěna: král Miroslav z nesmrtelné pohádky Bořivoje Zemana Pyšná princezna. Bylo by však poněkud nespravedlivé umístit tohoto herce jen do filmového fochu nadepsaného „Krásní a stateční princové“. Vladimír Ráž totiž patřil k těm nemnoha, kteří se dokázali přehrát z rolí luzně-milovnických do rolí charakterních, jež přináší střední a vyšší věk.
Touto knihou bychom rádi splatili jistý dluh – ač od jeho náhlé smrti uplynulo již více než deset let, neměli jeho obdivovatelé dosud možnost začíst se do knihy, mapující jeho životní i uměleckou dráhu. Pokusili jsme se představit Vladimíra Ráže nejen jako herce, ale i jako člověka. Dočtete se tak třeba o jeho vztahu k mamince, klukovských alotriích, prvních láskách, náklonnosti k cestování, motorismu i ženám – a posledně jmenované jej provázely po celý život. Po krátkém manželství s herečkou Alexandrou Myškovou zahořel král Miroslav láskou k princezně Krasomile nejen na filmovém plátně a letní romance, jež přerostla v osudový vztah, nenechala klidným nikoho v jejich okolí, zejména ne tehdejšího manžela Aleny Kohoutové, později Vránové, Pavla Kohouta. Pasáže, věnované střetnutí dvou kohoutů (či Kohoutů?) o krásnou Alenu, patří k nejzajímavějším v celé knize. Neméně poutavé je však i vylíčení posledního životního vztahu Vladimíra Ráže, jeho nelehkého rozhodování nad rolemi v době poplatných snímcích, okolností zrodu velkých rolí, jimiž navždy obohatil naše divadlo a náš film… Nechybí ani vzpomínky osobností, dobové recenze, stejně jako rejstřík filmových, divadelních, rozhlasových a dabingových rolí.
Doufáme, že tato kniha bude drobným, leč nikoli nevýznamným střípkem mozaiky, kterou v našich srdcích sestavil velký herec a nezapomenutelný člověk Vladimír Ráž.

Pročítáme-li životopisy významných osobností, nebo jestliže nám ony dají nahlédnout v publikovaných vzpomínkách do svých osudů, nemůžeme si nevšimnout, jak často hovoří o svých maminkách a za co všechno jim vyslovují vděk. Nejen za dar řeči – ne náhodou hovoříme o mateřském jazyku. A již od svatého Václava nás až doteď provází zajímavá skutečnost: život a dílo významných osobností bývají mnohem výrazněji ovlivněny matkou, než otcem. Pavel Taussig, publicista a spisovatel, filmový historik a scénárista, se rozhodl nechat maminky některých slavných jedinců vyjít z anonymity a vzdát jim tak hold za jejich obětavost, s níž své děti, převážně syny, doprovázely na cestě ke slávě. Výběr byl spontánní, snažil se vypodobnit maminky osobností, které jej oslnily svým významem. A je jistě logické, že mnohá jména nalezneme i na předních místech v nedávné anketě Největší Čech. Kniha pojednává o maminkách slavných osobností z oblasti historie, politiky a veřejného života, vědy, literatury, divadla, filmu i výtvarného umění a je vyzdobena mnoha unikátními fotografiemi. Může tak být nejen zdrojem příjemných chvil nad poučnými i dojemnými medailony, ale zejména krásným dárkem nejen všem maminkám.

Radoslav Brzobohatý není jen vynikající herec, který nám prostřednictvím svých filmových i divadelních postav rozdává radost už více než půl století. Je to také osobnost, v níž se spojují ostré rysy a pevné zásady chlapa, který neuhýbá, a citlivá duše umělce, otce a manžela. V této knize se tak dočtete nejen o jeho přebohaté herecké kariéře, ale také o tom, co v životě považuje za důležité, co ho těší či naopak trápí, o velkých filmech let šedesátých i zlém období o dekádu později, o cestě našimi scénami od statování v Národním divadle a začátků na oblasti přes libeňské Divadlo S. K. Neumanna a milované Divadlo na Vinohradech až po jeho vlastní Divadlo Radka Brzobohatého… Potěší Vás také jeho vlastní slova o rodině, přátelství, milované profesi či třeba valašských kořenech, stejně jako příspěvky přátel z divadelní a filmové branže. Věříme, že po přečtení této knihy před Vámi bude stát Váš oblíbený herec v zase o něco jasnějších konturách.

Šťastná hodina je pozoruhodnou, intimní sbírkou padesáti příběhů žijících osobností. „Když naše slova naleznou domov, zažíváme šťastnou hodinu,“ vítala neděli co neděli autorka své hosty v živém vysílání Českého rozhlasu Regina. Knihou se k těmto ztišeným, ojedinělým setkáním vrací, aby zachytila, co z našich životů mizí a co zůstává. Ve Šťastné hodině se tak vedle sebe ocitají lidé nejrůznějších profesí i generací. Herci Iva Janžurová, Blanka Bohdanová, Josef Somr, Libuše Švormová, Zuzana Kronerová, Jitka Molavcová, Barbora Srncová, Kristýna Frejová, muzikanti a zpěváci Jana Koubková, Zuzana Lapčíková, Jiří Pavlica, Marie Rottrová, Jitka Zelenková, Marta Kubišová, fotbalisté Vladimír Šmicer a Jan Suchopárek, psychiatr Cyril Höschl, kněz a filozof Tomáš Halík, režiséři Miloš Horanský, Miroslav Krobot a mnozí další. Život každého z nich tu stojí sám o sobě. Dohromady však tvoří výpověď o nás všech. Výpravnou knihu v luxusní plátěné vazbě zdobí fotografie světově proslulé fotografky Evy Fukové, grafickou úpravu navrhl Filip Skalák.