Miloň Čepelka o autorově druhé sbírce řekl:
„Josef Pepson Snětivý je ve svém častém osamění šťastný a plodný, je radost ho číst, je radost sdílet s ním každou jeho náladu, každé poznání, každé pobavení. Čtyři dvanáctičlenná Blues a v nich čtyři sonety, semtam nějaký limerik, pár haiku, anekdotka či epigram vedle vážného zahloubání, vše se schopností sebeironie a se smyslem pro jazykovou hravost a přesné myšlení. Všímejte si: puberty třešní, omšelého komínu, co je už dávno nekuřák, srpna, kolaboranta s podzimem, a toho, jak se na zhaslém nebi ocasí komety. Neopomeňte teorii velkého netřesku, dejte si pozor na upalovací krém a pak už hledejte sami. Pepsonovy básně obracejí skutečnost z líce naruby a z rubu na líc, nevyhýbají se provokaci a hodnocení („Sabinovo Věrné udávání“ a „nebráníme se, čímž vítězi chytře pokazíme radost“), přinutí vás jistá tvrzení si ověřovat. Je tomu například tak, že „čím černější je noc, tím spíš je vidět bílý dým“? Mám za to, že ne, ovšem je-li to dým „stoupající z našich těl“, je to básnická pravda nepochybně.
Jestliže se někdy básníci dělí na takzvané učené kontra spontánní, na myslivé kontra pěvce, odpovědně prohlašuji, že autor sbírky Retroperspektiva v sobě sdružuje oba druhy, a to je pro milovníka poezie radost.“
Recenzi najdete zde.

Druhý mandel sonetů Miloně Čepelky je mladším bratříčkem jeho (prvního) Mandelu sonetů. A jak už to tak u (prozatímních) benjamínků bývá, je možná o něco odvážnější a rozpustilejší – jako by se spoléhal na pevnou ruku (pardon, pevný verš) prvorozeného. Alespoň tak se jeví na první pohled.
Na ten druhý však objevíte i jiné tóny a nálady včetně těch temnějších, jichž přece není prost ani ten navenek nejkulatější smíšek. Ke cti autora budiž řečeno, že nesklouzává do dnes tak moderního splínu a do rozbředlé negace bez míry. Jeden moudrý muž kdysi řekl, že i disonance má svou ideu – je jí idea vykoupení v konsonanci. Zdůrazňuji: vykoupení, nikoli vykoupání! Pokud by se totiž autor v konsonanci doslova koupal a volil jen libozvuk, podobal by se hudebnímu nedoukovi, jenž nedorostl dál než k tónině C dur, prosté černých kláves.
Zde se však ničeho takového obávat nemusíme. Miloň Čepelka je mužem příliš zralým, zkušeným a talentovaným, než aby nedokázal mistrně střídat bílou a černou ve skladbičkách, jež ovšem vždy končí akordem vykoupeným.
Buďte labužníky tohoto mandelu poetických pochoutek a své oblíbené chutě hledejte ad libitum. A pamatujte: Každý je tak starý, jak se vznítí. To Vám sděluje básník a člověk, který dokáže prudce vznítit nejen sám sebe, ale i naši fantazii a to lepší, co je v nás.

První autorská sbírka Martina Štrunce je prostým vyjádřením pestrosti palety života, jejíž barvy mají mnoho odstínů a forem a jejíž konečnou podobu máme nakonec vždy v rukou my. Sbírka, složená hlavně z písňových textů, poetických aforismů, krátkých lyrických příběhů a básní, se zabývá vnímáním života z pohledu člověka a lidstva jako celku. V jednotlivých kapitolách jsou popisována úskalí i radosti bytí, po jejichž prožití se dostavuje pocit pochopení smyslu rovnováhy v našich životech. Z tohoto pochopení pak vychází i představa, že všichni jsme si rovni a všichni máme stejné problémy, a hlavně to, že každý z nás drží svou přítomnost ve svých rukách, ač se nám někdy může zdát, že opak je pravdou. Asi nejlépe hlavní nosné momenty této sbírky vystihl Petr Holman, když o ní napsal: „Vše, co je, už bylo, život člověka je stále stejně barevný jako dřív, mnohobarvý, barevný bezohledně i láskyplně, bolestně i s nevýslovnou něhou, jistota nejistoty současného světa i života v něm často přebíjí kymácející se bolestnou jistotu existence čehosi základního, říkej tomu láska, víra, nebo jak si jen přeješ…“

Kniha Tady bydlím je první oficiálně vydanou básnickou sbírkou Petra Žantovského. V minulosti publikoval pouze v samizdatových revuích ZUP, Antagon a Sborník. Počátkem osmdesátých let připravoval sbírku pro vydavatelství Kruh, kde však tamní lektoři rozhodli, že „autor je přespříliš ovlivněn buržoasní poetikou americké beat-generation“, a od vydání upustili, za což jim autor dodnes blahořečí, mj. i proto, že tehdy opravdu psal pod vlivem Gregoryho Corsa či Lawrence Ferlinghettiho – nic proti nim, ale jejich zkušenost se světem je zkrátka jiná než zkušenost občana normalizovaných osmdesátých let uprostřed československého bezčasí. Žantovský mezitím procházel obdobími, kdy psal – rychle až překotně – a kdy nepsal nic. Je otázka, co z toho je lépe, to nechť posoudí laskavý čtenář. V útlé knížce Tady bydlím se mu dostává letmého průřezu třiceti lety psaní autora, který snad kdysi měl básnické ambice, protože i doba byla svým způsobem plná poesie. Ale kdo dnes potřebuje poesii? Její autoři snad. Možná i čtenáři? To je věčné autorovo doufavé dilema. Sbírku Tady bydlím provázejí reprodukce obrazů a kreseb autorova žel již nežijícího přítele, velkého českého umělce Jana Součka.

Jsou básnické sbírky, které Vás zavedou do cizokrajných zeměpásů, kde nevyslovená dobrodružství zcuchají hrdinčiny tmavé vlasy. A jsou takové, při jejichž četbě máte pocit, jako byste neopustili lehce nepravidelnou, ale o to malebnější náves poklidného městečka. Přičemž oněch dobrodružství můžete na ploše od rohu k rohu zažít úplně stejně jako na toulkách širým světem. A právě taková je nová sbírka Jaromíra Matouška.
Oproti jeho poetické prvotině Její život (2011) je formálně i výrazově značně uměřenější. Jako by básník, nasycen cestování po slovních výbojích, spočinul po vzoru Rožmberků ve své milované Bechyni. Těm přinesla toto kouzelné sídlo věnem Anna z Hradce a po švamberském intermezzu ho zakoupil Petr Vok, aby jej – s bolestí v srdci – po pouhých sedmadvaceti letech nuceně odprodal. Náš autor k opuštění tohoto magického místa naštěstí nucen není a snad právě ono mu přineslo (stejně jako poslednímu rožmberskému vladaři) zklidnění, díky němuž umí na malé ploše vykreslit lidský příběh v celé jeho nahotě i ošacenosti.
Hlavní inspirátorkou i obyvatelkou domů na našem náměstíčku je arci stále žena, bytost tajemná i čitelná, vábivá i (pohříchu občas) nevábná, k (vlastním) slzám složitá i smyslně jednoduchá. Klouže hladce i bolestně do srdce básníka (o ostatních ústrojích hovoří spíše představivost než slova, neboť je mužem nejen vášnivým, ale také galantně diskrétním). Ve starém koloniálu se pýří děvče, které se o dekády později stane autorovou babičkou, ve vedlejším vchodu najdeme slečnu vyhledávající autorovu péči terapeuta, ještě dále bydlí panenka, jež si ustřihla cop v zármutku nad nešťastným skonem snoubence na vojně… A do všech špehýrek a průjezdů nakukuje básník, jediný, kterému je voyeurství nejen dovoleno, ale dokonce přikázáno.
Neboť i díky tomu se můžete vydat na cestu po obvodu poetického náměstíčka ve šlépějích muže, který ví a vidí, neboť nespěchá.

Na první pohled by se spojení „spoluobjevitel Největšího Čecha“ a „stará japonská básnická forma“ mohlo zdát poněkud fantaskním. Ovšem pro umělce Čepelkova rozpětí není nic nemožné. S haiku se seznámil poměrně pozdě a svými poetickými drobnokresbami nás tedy obdarovává až ve zralém věku. Ale oč pozdnější, tím intimnější je jeho sepětí se světem sedmnácti slabik, jak se sami přesvědčíte v už druhém Deníku haiku (ten první vyšel v roce 2009 a je dnes prakticky rozebrán).
Básník se v něm pouští na srdnatý souboj s velkými tématy – jmenujme dva základní instinkty literatury, eros a thanatos, a také věčnou inspirátorku lásku – avšak nevyhýbá se ani pitvornostem všedního dne, které by jinak zapadly pod stůl či za postel. Jako zkušený artista drží v jedné ruce krásno a ve druhé ošklivost… A zachce-li se mu, nechá na hlavě balancovat i rým. Pravé haiku se arci rýmovat nemá, ale autor k němu přistupuje s takovou pokorou, že by mu tento prohřešek rádi odpustili i staří mistři Nipponu.
Člověku, jenž nezpychl (nad) svým uměním, je po právu dovoleno – a odpuštěno – vše. V haiku Miloně Čepelky nalezneme bujarý optimismus i ztmavlou skepsi, výlety na hranici všehomíra i za nepříliš zvukotěsnou zeď, za níž sténá neznámá slečna v situaci, jež nepřipouští dvojznačnost.

O básnické prvotině autora napsal Miloň Čepelka: „Jsem sbírkou Josefa Pepsona Snětivého opravdu mile potěšen. Až dosud jsem ho znal jako nápaditého, prostořekého, ironického a sebeironického prozaika, romanopisce i povídkáře, také jako nadšeného muzikanta, skladatele, textaře i hráče, a teď se mi představil jako poeta. A pochopil jsem, že stále zamilovaný muž, který k ženám vzhlíží s úctou, neboť v nich právem vidí jak pramen inspirující slasti, tak korektorky mužsky snivých úletů, rušitelky, ale i strážkyně ztrácené a vždy jen na mžik znovu nabývané kýžené rovnováhy, partnerky otevírající nám když ne dvířka, pak jistě aspoň kukátka do svědomí a do tajemných prostorů za zjevnou skutečností, nemůže básníkem nebýt. Poezie hodná toho jména snaží se pomoci nám v témž, a proto jsem se po prvotním užasnutí záhy přestal jeho veršům divit a začal je vděčně vychutnávat právě v rozmanitosti jejich tónin, jež míří od epigramu, haiku, litanii etcetera až k pouhému povzdechu, výkřiku či přísně uměřenému sonetu. Jsou nabity kladně i záporně, avšak jsou nabity. Tryská z nich energie, a ta mě budí, nutí mě číst a nebát se žít. Nečekat na odpovědi jednou provždy platné - ty ostatně neexistují - ale ptát se, ptát se, ptát se. Věřím, že otevřete-li se jim, vyvolají ve vás stejnou ozvěnu a stejnou chuť. A to vám ze srdce přeju.“

Sbírka poezie „Nazvučení“ Jaromíra Komorouse je především erupce pocitů z konkrétní doby v konkrétním prostředí. Osobní výpověď člověka, který, když už surfuje na celoživotní tvůrčí vlně, pevně věří, že jede po té pravé. Můžeme pochybovat, zda se jedná o pokorný návrat k literatuře (když jenom s ní kdysi začínal) z lůna rockové a folkové hudby, či zda o další a zejména nově vyměřenou platformu autora, který si prostě jen - jako sebeznalý prospektor - vykolíkoval parcelu k rýžování jiných zlatinek, jež chtějí do světa samy za sebe a věří, že se bez své druhé nohy, hudby, obejdou. Mezi tvůrci se říká, že druhý projekt, vypuštěný do světa, osvědčí životaschopnost toho prvního. V hudbě to Komorous potvrdil. A ještě několikrát. A v literatuře? „Nazvučení“ je druhá sbírka autora, když ta první, „Na rozcestí věků“, zabodovala u kritiky i u čtenářů. Šťavnatý slovní rejstřík sbírky druhé jejich mínění potvrzuje a atraktivní tematický okruh básní si své právo na život určitě obhájí.

Jaromír Matoušek o své básnické prvotině říká: „Básně jsou výběrem z tvorby let 2004 až 2005. Tyto dva roky jsem psal pravidelně jednu za týden. Vždy v pátek. Víkend nic. V pondělí se mi pravidelně začínal objevovat na hrudi těžko definovatelný slabý tlak. Musel jsem provést jakousi diferenciální diagnózu, zda se jedná o neurózu, zamilovanost nebo tvorbu. Moje básnění somatizovalo. Ve středu jsem míval pocit, že vnější svět se mi nepříjemně prolamuje do těla. Ve čtvrtek večer bývalo pravidlem, že jsem měl v mysli první verš. V pátek brzy ráno jsem sedl k počítači, napsal ten první verš a k němu téměř bez oprav připsal zbytek básně. Do hodiny mně byl jasný název. Zbytek dne jsem býval nepoužitelný. Dnes je mi jasné, že psaním básniček jsem se vyhýbal povinnostem. Jakým, je mé tajemství. Lidé, kteří v některých básních vystupují, jsou konkrétní. Poznali by se okamžitě. Vzájemně jsme to spolu nemívali jednoduché. Vždy jsem si přál mít knižní vydání svých básní. Nikdy jsem pro to nic neudělal. Letos nastala šťastná shoda okolností a já musel v zásadě překonat jenom svůj stud. V tom mi pomohli moje partnerka Anna, Miloň Čepelka coby laskavý recenzent a nakladatel Josef „Pepson“ Snětivý.“

Irena Obermannová o svém básnickém debutu říká: „Celý život píšu básničky. Neříkám básně, protože ty moje jsou malilinké, zpěvavé a neučesané. Jsou to vlastně takové říkanky, které mi táhnou hlavou, když nemůžu spát, když je mi ouvej, když se zamiluju nebo když jdu na procházku lesem. Nepovažuju je za nic zásadního, ale přesto je tvrdošíjně zapisuju na lístečky se seznamem věcí, které je potřeba udělat, koupit, zaplatit. Ty básničky mě zachraňují od toho, abych náhodou všechny ty povinnosti nesplnila. Píšu je jako bych si hrála. Jako bych stavěla hrad z písku na břehu moře a jako bych byla malá a nahá. Některé z nich jsou staré třicet let, některé jsou ze včerejška. Poslední dobou píšu básničky taky na trička, na zdi, na dveře. Věřím, že tím dělám reklamu poezii. Veškeré poezii. Poezii života. Věřím totiž, že básničky brzy vytlačí firemní značky. Že přestanou být zavřené v knihách, ale vykročí do ulic, obsadí módní časopisy, zkrátka začnou frčet. Věřím, že brzy budou všichni nosit básně.“

Nové vydání Mandelu sonetů je malým, ale výmluvným otiskem šíře uměleckého záběru, jíž nás těší Miloň Čepelka. Aniž bychom jej chtěli srovnávat s velikánem, kterého pomohl objevit, tedy se „sopkou, která zasypala sama sebe“, musíme smeknout před rozmanitostí forem, jimiž vyjadřuje své nekončící okouzlení světem kolem sebe. Herec, dramatik, scénárista, textař, zpěvák, prozaik i básník zde zvolil formu, která je mu (spolu s haiku) dnes asi nejbližší. Jeho sonety uchvátí zdařilými zásnubami poetičnosti a civilnosti, pozapomenutými slovy, kterými v duchu hesla cum grano salis rafinovaně dochucuje moderní jazyk svých básní, i niterným prožitkem, zakletým v dokonalé formě, čímž dává vzpomenout básníka z největších, Ivana Blatného. Na rozdíl od něj se ovšem raduje, že našel ženu, která s ním lásku a úctu k minulosti sdílí, a tak zní jeho verše především milostnou notou. Je to vyznání, je to hold kráse v různých podobách, poezie srozumitelná každému, neboť básník je přesvědčen, že "staré formy v čase zmatků udržují řád". Dárek vhodný do dámské kabelky mezi rtěnky a pudřenky a hřebínky a rozsypané drobné mince. A v knihovně kamkoli, třeba před hřbety velkých knih, které svým malým něžným rozměrem nemůže překrýt, a proto na něj nebudou žárlit.