Leporelo Zvířátka ze ZOO vzniklo díky spolupráci hudebníka, prozaika a básníka Josefa Pepsona Snětivého a známé autorky obrázků pro děti Lenky Procházkové. Verše, které navzdory své zvukomalebnosti a jednoduchosti nepostrádají vtip a humornou nadsázku, vykouzlí úsměv na dětské tváři tím spíš, že jdou ruku v ruce s obrázky, jež pohodou a radostí ze života přímo dýchají. Děti tak budou mít pocit, že zvířátka ze ZOO jsou jejich kamarádi, a získají k nim přátelský vztah – leporelo tedy plní i výchovnou a vzdělávací funkci. Nemluvě o tom, že velmi dobře poslouží i jako první čtení.
Nejmenší děti si mohou prohlížet veselé obrázky, těm o trochu větším jejich rodiče přečtou doprovodné básničky a ty ještě trochu větší si je mohou díky velkým tiskacím písmenům přečíst i samy. Leporelo Zvířátka ze ZOO tak potěší všechny děti od narození až do osmi let.

Do posledního dílu slavného románu Elizabeth Gaskellové vstupujeme v okamžiku, kdy se Margaret vyrovnává nejen se ztrátou matky, ale i s pocitem, že o ní pan Thornton bude smýšlet jako o lhářce. Elizabeth Gaskellová jako by tu pod clonou smyslu pro čest a pravdu a chladného obdivu vůči miltonskému továrníkovi nechávala problesknout první paprsky lásky – avšak ví o nich jen autorka a vnímavá čtenářka, Margaret sama si je zatím neuvědomuje.
John Thornton naopak přiměje svou matku, aby vyhledala Margaret – slíbila přece umírající paní Haleové, že jí bude nápomocná v okamžicích, kdy by dívka mohla zakolísat. Stále se totiž vrací k okamžiku, kdy ji u nádraží spatřil s cizím mladým mužem. Ví, že mu Margaret lhala, ale cítí, že se tak nestalo z nízkých pohnutek. Pevné, leč poněkud povýšené zásady paní Thorntonové se však od Margaretiny hrdosti odrazí jako kámen vržený proti skále.
Na scénu přichází pan Bell, Margaretin kmotr, oxfordský přítel jejího otce a pronajímatel Thorntonovy továrny v jednom. Laskavý starý tutor si okamžitě získá dívčino srdce. Navíc postřehne, že napětí mezi Margaret Haleovou a Johnem Thorntonem zdaleka nepramení jen z rozdílných názorů na uspořádání společnosti. Se svou domněnkou se svěří panu Haleovi, ten však jen nevěřícně potřásá hlavou. To je také jedna z posledních věcí, které tento nešťastný vdovec a bývalý pastor ještě stačí v životě učinit, neboť záhy nato umírá v oxfordské koleji pana Bella, kam ho přijel navštívit.
Margaret je zcela ochromena zármutkem, a vděčně tedy přijímá azyl v londýnském domě své tety, v němž strávila dětství – paní Shawová i její dcera Edith s rodinou se vracejí z Korfu. Zahálčivý život, zpestřený jen krátkou návštěvou Helstone, která Margaret stejně spíš roztrpčí, než uchlácholí, ji pohříchu příliš neuspokojuje. Myšlenky na pana Thorntona i na ty, kteří ji opustili, stále trápí její srdce. Pan Bell – ani tomuto gentlemanovi není dáno dožít se konce románu – z ní učiní bohatou dědičku, Margaret však cítí pouze vděčnost, nikoli štěstí.
Kdesi daleko, na průmyslovém severu, zatím John Thornton svádí předem prohranou bitvu o záchranu své továrny. Jeho noční rozhovor s matkou je jedním z nejsilnějších momentů celé knihy a jako by nasměroval zbývající text ke zrychlenému, vášnivému rozuzlení. Dokáže se pokořený továrník znovu narovnat? Bude právník Henry Lennox, jenž byl už kdysi dávno ve slunném Helstone odmítnut, napodruhé úspěšný? A od koho nakonec Margaret přijme ten nejkrásnější zásnubní dar – uschlé růže, jež vyrostly právě tam?
Z anglického originálu North and South přeložila (vůbec poprvé do češtiny) Jana Srbová.

Jan Pivec, to je nepřehlédnutelný titán našeho herectví – a zdaleka nejen díky stejně nepřehlédnutelné postavě. Chlapec ze slušné, ale nepříliš zámožné rodiny z pražských Vinohrad měl od dětství jedinou touhu: stát se hercem. Houževnatost, s níž šel za splněním svého snu, mu pomohla překonat nemilovaná studia i hladová kočovná léta – a hle, po úspěšném bratislavském angažmá se Jan v pouhých sedmadvaceti letech ocitá na prknech naší první scény! Národnímu divadlu zůstal věrný až do odchodu na odpočinek, nedá se však bohužel říct, že by i ono bylo vždy věrné jemu, v tom se jeho osud nelišil od údělu mnoha jiných velikánů. I přes tento nevděk však ztvárnil nespočet nesmrtelných divadelních rolí, jmenujme jen Mefista, Jaga či Falstaffa.
Také u filmu si Jan Pivec musel své místo tvrdě vydobýt – a dokázal mistrovsky zahrát postavy na obou charakterových pólech, vždyť těžko může být nesourodější dvojice než například věčný milovník Stáňa Jarský a „liška ryšavá“ Zikmund Lucemburský. Musíme však přiznat, že jen nemnozí režiséři měli odvahu svěřit mu filmové či televizní role. Otakar Vávra, František Filip, Vladimír Slavínský a někteří další ji však naštěstí nepostrádali, a tak můžeme i dnes se zatajeným dechem sledovat jeho herecké umění.
Dozvíme se také leccos o jeho dětství, zálibách a názorech na veřejné i umělecké dění a nakoukneme i pod pokličku soukromého života Jana Pivce. A protože se jeho mistrovství navždy otisklo do srdcí nejen diváků, ale i jeho kolegů, můžete si ve druhém, rozšířeném vydání úspěšné knihy Davida Laňky přečíst mimo jiné i dosud nepublikované vzpomínky třeba Jana Skopečka, Antonína Hardta, Josefa Větrovce či Rudolfa Jelínka. Věříme, že díky poutavému textu a fotografiím mapujícím jeho soukromý život i největší role před vámi Jan Pivec ožije jako obdivuhodný – a přece vždy charakterní – velikán českého divadla a filmu.

Miloň Čepelka o autorově druhé sbírce řekl:
„Josef Pepson Snětivý je ve svém častém osamění šťastný a plodný, je radost ho číst, je radost sdílet s ním každou jeho náladu, každé poznání, každé pobavení. Čtyři dvanáctičlenná Blues a v nich čtyři sonety, semtam nějaký limerik, pár haiku, anekdotka či epigram vedle vážného zahloubání, vše se schopností sebeironie a se smyslem pro jazykovou hravost a přesné myšlení. Všímejte si: puberty třešní, omšelého komínu, co je už dávno nekuřák, srpna, kolaboranta s podzimem, a toho, jak se na zhaslém nebi ocasí komety. Neopomeňte teorii velkého netřesku, dejte si pozor na upalovací krém a pak už hledejte sami. Pepsonovy básně obracejí skutečnost z líce naruby a z rubu na líc, nevyhýbají se provokaci a hodnocení („Sabinovo Věrné udávání“ a „nebráníme se, čímž vítězi chytře pokazíme radost“), přinutí vás jistá tvrzení si ověřovat. Je tomu například tak, že „čím černější je noc, tím spíš je vidět bílý dým“? Mám za to, že ne, ovšem je-li to dým „stoupající z našich těl“, je to básnická pravda nepochybně.
Jestliže se někdy básníci dělí na takzvané učené kontra spontánní, na myslivé kontra pěvce, odpovědně prohlašuji, že autor sbírky Retroperspektiva v sobě sdružuje oba druhy, a to je pro milovníka poezie radost.“
Recenzi najdete zde.

Druhý mandel sonetů Miloně Čepelky je mladším bratříčkem jeho (prvního) Mandelu sonetů. A jak už to tak u (prozatímních) benjamínků bývá, je možná o něco odvážnější a rozpustilejší – jako by se spoléhal na pevnou ruku (pardon, pevný verš) prvorozeného. Alespoň tak se jeví na první pohled.
Na ten druhý však objevíte i jiné tóny a nálady včetně těch temnějších, jichž přece není prost ani ten navenek nejkulatější smíšek. Ke cti autora budiž řečeno, že nesklouzává do dnes tak moderního splínu a do rozbředlé negace bez míry. Jeden moudrý muž kdysi řekl, že i disonance má svou ideu – je jí idea vykoupení v konsonanci. Zdůrazňuji: vykoupení, nikoli vykoupání! Pokud by se totiž autor v konsonanci doslova koupal a volil jen libozvuk, podobal by se hudebnímu nedoukovi, jenž nedorostl dál než k tónině C dur, prosté černých kláves.
Zde se však ničeho takového obávat nemusíme. Miloň Čepelka je mužem příliš zralým, zkušeným a talentovaným, než aby nedokázal mistrně střídat bílou a černou ve skladbičkách, jež ovšem vždy končí akordem vykoupeným.
Buďte labužníky tohoto mandelu poetických pochoutek a své oblíbené chutě hledejte ad libitum. A pamatujte: Každý je tak starý, jak se vznítí. To Vám sděluje básník a člověk, který dokáže prudce vznítit nejen sám sebe, ale i naši fantazii a to lepší, co je v nás.

Kdybychom posuzovali dějiny očima školního dějepisu, byla by to jen snůška jmen a těžko zapamatovatelných dat. Naštěstí existují ještě jedny dějiny, dějiny plné vzrušujících a záhadných příběhů.
Čtvrtý svazek Edice Český ČAS Vám předkládá osmadvacet příběhů z českých a moravských dějin, které spojují slova „bílá místa“. Většinou vycházejí z hypotéz a domněnek vážených historiků i amatérských badatelů, kteří se nebáli „jít s kůží na trh“. Mnohdy jsou jejich tvrzení přinejmenším diskutabilní, často jen nadhazují otázku, na niž zatím neznáme odpověď a kdo ví, zda kdy znát budeme. V každém případě jsou to příběhy nanejvýš poutavé a vzrušující.
Zamyslíme se třeba nad tajemným masakrem v Býčí skále, nad původem keltského zlata i slovanských etnik na našem území, budeme pátrat po hradech Krokových dcer, po sedmeru bájných přemyslovských knížat i po místě posledního spočinutí knížete Svatopluka, Prokopa Holého či popravených českých pánů, půjdeme ve stopách blahoslaveného Podivena, mstitele knížete Václava, řekneme si, odkud se vzal Jaroslav, „vítěz nad Tatary“, budeme si vyprávět o smrti prvního Habsburka na českém trůně i vzoru tehdejšího rytířstva Jana Lucemburského, pobaví nás příběh o Lžiwaldemarovi ve službách Otce vlasti či to, jak se nakonec Rožmberkům nevyplatila smyšlenka o jejich italském původu, vzpomeneme tajemné kaple Božího hrobu na Dobytčím trhu i polského vzdorokrále husitů Zikmunda Korybutoviče, bájnou rudolfínskou dobu nám představí ten, po němž byla nazvána, stejně jako pochybný alchymista Kelley, překvapí nás příběhy o tom, jak proslulý Casanova upravoval libreto Mozartovy opery či o možná prvním letci v dějinách lidstva, jenž obýval chaloupku na jihočeské samotě…
Zvláštní pozornost pak věnujeme pozoruhodným a záhadným ženám – „královně“ Emmě, manželce Boleslava II., krásné Oldřichově choti Boženě, sestře svaté Anežky České Blaženě, jež byla nejprve málem svatořečena, aby byla zanedlouho označena za kacířku, či zachránkyni Václava IV. Zuzaně.

Zdraví máme jen jedno, a proto nás zajímá, jak se o ně starat a jak je o ně pečováno ze strany institucí, které si platíme – lékařských zařízení. Média nás někdy přesvědčují o tom, že v českém zdravotnictví je všechno špatně, vybírají převážně jen negativní či dokonce poplašné zprávy ve snaze zaujmout, šokovat, někdy dokonce až manipulovat veřejnost. Jenže nic na světě není černobílé. O tom jsme se přesvědčili v rozhovorech s deseti špičkovými odborníky z různých medicínských oborů – od diabetologie, endokrinologie a revmatologie přes neurologii, kardiologii a radiodiagnostiku až po chirurgii či válečnou medicínu, přičemž svěží názory vnesl do knihy také o generaci mladší Lukáš Pollert.
Oslovili jsme vynikající kapacity z těchto oborů a položili jim desítky otázek, z nichž některé se prolínají celou knihou. Každý ze zpovídaných lékařů na ně odpovídá trochu jinak a poskytuje tak další svědectví o různorodosti a hloubce světa medicíny. Jiné jdou přímo ke specifice jednotlivých oborů a snaží se aspoň trochu osvětlit místo, které zaujímají na zdravotnické mapě – se zvláštním přihlédnutím k tomu, co v dané oblasti můžeme pro své zdraví udělat sami.
Kniha je tak pozoruhodným svědectvím o stavu našeho zdravotnictví, sbírkou poutavých názorů osobností, jež mají co říct, avšak stejně dobře poslouží všem, kteří se chtějí dozvědět, jaké jsou dnešní medicínské trendy i předpovědi a jak zůstat zdravý – což je bezpochyby cílem nás všech.

České dějiny či historie Českých zemí, to je bezedná pokladnice příběhů. V každém z nich – a to zcela bez výjimky – se ještě dnes dá najít cosi navíc, cosi utajeného či nevyřčeného; vždy je tu „ještě něco“, co nám historici zatajili, ať už z jakýchkoli důvodů. Tato kniha je naopak čtivým a zajímavým podnětem pro přemýšlení o věcech i dějích, které zůstaly dosud v obecně známých dějinách skryty, a také návodem k tomu, jak je odhalovat a interpretovat. Zaměříme se na první Slovany na našem území, přičemž postava Praotce Čecha vzbuzuje mnoho – možná pro někoho až pohoršlivých – otazníků, připomeneme si krvavé zúčtování Přemyslovců se Slavníkovci a Vršovci a husitů s Adamity, blíže se podíváme na vraždu Břetislava II., stejně jako na nešťastnou bitvu na Moravském poli, vysvětlíme celoživotní nenávist Elišky Přemyslovny a její jmenovkyně Rejčky, zamyslíme se nad smrtí Jindřicha z Lipé, partnera posledně jmenované dámy, zvláštní pozornost věnujeme poněkud temné postavě na českém trůnu Václavu IV., tajemnému Žitovi i nešťastnému Johánkovi z Pomuku, popíšeme křižácká tažení Zikmunda Lucemburského i jeho podezřelou smrt, kterou mu možná připravila sama jeho choť, hříšná Barbora Celjská, budeme svědky napravení Mikuláše Dačického z Heslova a naše líčení rozmarných i krutých epizod završí bestiální řádění císařského levobočka dona Julia Caesara d´Austria na krumlovském zámku.
Třetí svazek Edice Český ČAS tak přináší nevšední, místy možná kontroverzní, rozhodně však zasvěcený a plastický pohled na události, které se vymykaly dobovým mravům, z našeho pohledu už tak pohříchu drsným.

Tomáš Holý vstoupil do našich srdcí a stal se legendou dětského herectví. To, že mu nemilosrdný osud dopřál tak krátký čas, v tom – na rozdíl od jiných „legend“ – nehraje žádnou roli. Na jeho neopakovatelným způsobem ztvárněné malé hrdiny bychom nezapomněli, ani kdyby dnes žil šťastně a spokojeně mezi námi (a zřejmě mimo světla ramp, po nichž vlastně nikdy netoužil).
Jeho vůbec první biografie nás seznámí s jeho hereckými začátky, zevrubněji se věnuje legendárním snímkům Jak vytrhnout velrybě stoličku, Jak dostat tatínka do polepšovny či „Šumavské trilogii“, zastaví se u filmů neprávem opomíjených (Prázdniny pro psa, Upír ve věžáku, Setkání v červenci či Útěky domů), těch, v nichž ztvárnil pouze vedlejší role (Marečku, podejte mi pero!, Smrt stopařek, Ať žijí duchové!, Tajemství Ocelového města) i u takových, které po právu upadly v zapomnění (Anna proletářka, Muž s orlem a slepicí, Postavení mimo hru) – ale i ty dokázal prozářit svou bezprostředností a hereckým umem. Dočteme se o jeho názorech na herectví a život pracovní i soukromý, dozvíme se, jak trávil volný čas, jak si představoval své životní i profesní směřování… a bohužel i to, jak záhy a opustil tento svět. Součástí knihy jsou také výpovědi osobností z filmové branže a přátel, stejně jako přehled všech snímků, v nichž se během své krátké, ale o to pozoruhodnější kariéry objevil.
Věříme, že si tato kniha najde cestu do srdce všech, kde již léta přebývá nezapomenutelný Tomáš Holý.

Román Vás provede životem jednoho z nejuznávanějších vojenských stratégů všech dob Napoleona Bonaparta, a to od jeho narození ve zchudlé šlechtické rodině až po jeho skon ve vyhnanství.
Napoleon byl vítěz velkých bitev, ale stejně dobře dokázal dobývat srdce i těla krásných žen, ať už je miloval, nebo chtěl pouze ukojit svůj rozmar. Díky vzrušujícímu i velmi zasvěcenému líčení jeho soukromého života můžeme nahlédnout do ložnic svůdných žen, které bral „malý Korsičan“ ztečí. I na tomto poli většinou vítězil, byť ani zde ho život neušetřil hořkých porážek. Kromě císařovny Josefíny, Marie Walewské a nemilované habsburské manželky Marie Luisy se seznámíme i s celou řadou jeho chvilkových lásek a náhlých vzplanutí.
Díky autorčiným historickým znalostem, schopnosti fabulace i porozumění světu vášnivých mužů a žen můžeme znovu prožívat sladké i méně sladké chvíle diktátora, kterému ženy nedokázaly odolat nejen kvůli jeho postavení, ale zejména kvůli jeho odvaze, charismatu a nespoutané povaze.

Jak milují muži? Jinak než ženy! Cit muže zažehne vizuální podnět během mžiku, ale láskou se dá nazvat leda v románu. Ta se dostavuje plnou silou až o poznání později.
Muži vnímají ženy osobitým stylem charakteristickým přímou vášní bez zbytečných oklik. Tuto známou (byť pro některé stále překvapivou) skutečnost autor předkládá čtenářům kolekcí příběhů, ve kterých drsně odkrývá psychiku hlavního hrdiny v reálných vztazích. Ten, přezdíván od studentských let Billy, získává první partnerské a sexuální zkušenosti a komentuje je bez rozpaků. Trpělivě se prodírá nejrůznějšími úskalími poznávání žen, překonává zklamání a hledá svou životní partnerku.
Děj jednotlivých epizod je vesměs situován v Praze, ale překvapivě i na Dálném Východě. Počáteční kapitoly, odehrávající se v době socialistické diktatury, popisují těžkosti a zamyšlení nad nevyrovnaností dospívajícího chlapce při prvních zkušenostech s dívkami. Po nabrání intimních poznatků během studentských let se dění dotkne i prostředí povinné vojenské služby. Billy poznává ženy různých národností, barvy pleti i odlišné mentality, což v typickém fungování mileneckých vztahů nehraje rozhodující roli. Uprostřed knihy nečekaně potká tu, kterou považuje za osudovou lásku a vybírá si ji za ženu. Ideání vztah však brzy naruší tragédie, kterou manželka psychicky nezvládne. Zoufalému Billymu nezbývá než dále hledat a zažívat další aféry s neotřelým koncem. Ty však k pocitu spokojenosti s partnerským životem nijak nepřispějí. Ideální soužití se záhy tragicky hroutí a život jde dál. Ale kam?
Ke konci své pouti, kdy již téměř ztrácí naději, potkává dívku, pro kterou jeho vášeň opět vzplane, a cítí, že se tak tentokrát stalo natrvalo.

První autorská sbírka Martina Štrunce je prostým vyjádřením pestrosti palety života, jejíž barvy mají mnoho odstínů a forem a jejíž konečnou podobu máme nakonec vždy v rukou my. Sbírka, složená hlavně z písňových textů, poetických aforismů, krátkých lyrických příběhů a básní, se zabývá vnímáním života z pohledu člověka a lidstva jako celku. V jednotlivých kapitolách jsou popisována úskalí i radosti bytí, po jejichž prožití se dostavuje pocit pochopení smyslu rovnováhy v našich životech. Z tohoto pochopení pak vychází i představa, že všichni jsme si rovni a všichni máme stejné problémy, a hlavně to, že každý z nás drží svou přítomnost ve svých rukách, ač se nám někdy může zdát, že opak je pravdou. Asi nejlépe hlavní nosné momenty této sbírky vystihl Petr Holman, když o ní napsal: „Vše, co je, už bylo, život člověka je stále stejně barevný jako dřív, mnohobarvý, barevný bezohledně i láskyplně, bolestně i s nevýslovnou něhou, jistota nejistoty současného světa i života v něm často přebíjí kymácející se bolestnou jistotu existence čehosi základního, říkej tomu láska, víra, nebo jak si jen přeješ…“

Kniha Tady bydlím je první oficiálně vydanou básnickou sbírkou Petra Žantovského. V minulosti publikoval pouze v samizdatových revuích ZUP, Antagon a Sborník. Počátkem osmdesátých let připravoval sbírku pro vydavatelství Kruh, kde však tamní lektoři rozhodli, že „autor je přespříliš ovlivněn buržoasní poetikou americké beat-generation“, a od vydání upustili, za což jim autor dodnes blahořečí, mj. i proto, že tehdy opravdu psal pod vlivem Gregoryho Corsa či Lawrence Ferlinghettiho – nic proti nim, ale jejich zkušenost se světem je zkrátka jiná než zkušenost občana normalizovaných osmdesátých let uprostřed československého bezčasí. Žantovský mezitím procházel obdobími, kdy psal – rychle až překotně – a kdy nepsal nic. Je otázka, co z toho je lépe, to nechť posoudí laskavý čtenář. V útlé knížce Tady bydlím se mu dostává letmého průřezu třiceti lety psaní autora, který snad kdysi měl básnické ambice, protože i doba byla svým způsobem plná poesie. Ale kdo dnes potřebuje poesii? Její autoři snad. Možná i čtenáři? To je věčné autorovo doufavé dilema. Sbírku Tady bydlím provázejí reprodukce obrazů a kreseb autorova žel již nežijícího přítele, velkého českého umělce Jana Součka.

Jsou básnické sbírky, které Vás zavedou do cizokrajných zeměpásů, kde nevyslovená dobrodružství zcuchají hrdinčiny tmavé vlasy. A jsou takové, při jejichž četbě máte pocit, jako byste neopustili lehce nepravidelnou, ale o to malebnější náves poklidného městečka. Přičemž oněch dobrodružství můžete na ploše od rohu k rohu zažít úplně stejně jako na toulkách širým světem. A právě taková je nová sbírka Jaromíra Matouška.
Oproti jeho poetické prvotině Její život (2011) je formálně i výrazově značně uměřenější. Jako by básník, nasycen cestování po slovních výbojích, spočinul po vzoru Rožmberků ve své milované Bechyni. Těm přinesla toto kouzelné sídlo věnem Anna z Hradce a po švamberském intermezzu ho zakoupil Petr Vok, aby jej – s bolestí v srdci – po pouhých sedmadvaceti letech nuceně odprodal. Náš autor k opuštění tohoto magického místa naštěstí nucen není a snad právě ono mu přineslo (stejně jako poslednímu rožmberskému vladaři) zklidnění, díky němuž umí na malé ploše vykreslit lidský příběh v celé jeho nahotě i ošacenosti.
Hlavní inspirátorkou i obyvatelkou domů na našem náměstíčku je arci stále žena, bytost tajemná i čitelná, vábivá i (pohříchu občas) nevábná, k (vlastním) slzám složitá i smyslně jednoduchá. Klouže hladce i bolestně do srdce básníka (o ostatních ústrojích hovoří spíše představivost než slova, neboť je mužem nejen vášnivým, ale také galantně diskrétním). Ve starém koloniálu se pýří děvče, které se o dekády později stane autorovou babičkou, ve vedlejším vchodu najdeme slečnu vyhledávající autorovu péči terapeuta, ještě dále bydlí panenka, jež si ustřihla cop v zármutku nad nešťastným skonem snoubence na vojně… A do všech špehýrek a průjezdů nakukuje básník, jediný, kterému je voyeurství nejen dovoleno, ale dokonce přikázáno.
Neboť i díky tomu se můžete vydat na cestu po obvodu poetického náměstíčka ve šlépějích muže, který ví a vidí, neboť nespěchá.

Druhý díl slavného románu anglické klasičky je již zcela ponořen do dusné atmosféry průmyslového Miltonu a vzpomínka na slunný Helstone kdesi na Jihu jen občas probleskne v myšlenkách přestěhovavší se rodiny Haleových. Po večeři u Thorntonových je Margaret, co se vztahu k panu Thorntonovi týká, ještě rozpolcenější než dřív. Na jednu stranu ho do jisté míry obdivuje, na druhou ji odpuzuje jeho tvrdost, hraničící s bezohledností. Jak říká otci v pěkné metafoře, je to s ním, jako když člověk jí poprvé olivu: „Nechte mě, ať se šklebím, než ji spolknu.“ Zamilovaný továrník mezitím dokáže zlomit odpor své matky, o to horší je však jeho pád, když z úst své milované uslyší, že on jejím mužem nikdy nebude…
Umírající paní Haleová přiměje Margaret, aby napsala svému bratrovi Frederickovi, jenž se nesmí vrátit do Anglie kvůli námořní vzpouře, kterou kdysi vedl. Fred zastihne matku ještě naživu – avšak už jen krátce. On i jeho otec jsou jejím skonem zcela zlomeni a Margaret (spolu s paní Dixonovou) musí být ta, která jim dodává sil. Navíc je třeba, aby Frederick co nejdříve odcestoval, neboť se mu – obrazně řečeno – nad hlavou houpá oprátka. Na scénu tak nepřímo vstupuje i Margaretin zavržený následník Henry Lennox, který mu má pomoci prokázat nevinu. Jenže Haleovi nejsou jediní, kdo ví, že se uprchlý zločinec, jímž Frederick de facto je, vrátil do Anglie, a že je za jeho dopadení vypsaná tučná odměna… Jeho dramatický odjezd z Miltonu, po němž umírá jistý nehodný muž, ještě více zakalí už tak šedou oblohu nad ubohou Margaret, která v zájmu bratrovy záchrany musí lhát. A když se dozví, že je do celé věci zasvěcen i pan Thornton, propadá zoufalství…
Román Sever a Jih, který se po celém světě dočkal bezpočtu vydání (a také dvou adaptací BBC), vychází v češtině vůbec poprvé, a to v překladu Jany Srbové. Richard Armitage, představitel Johna Thorntona ze seriálu „North and South“ (BBC 2004), velmi případně řekl, že Elizabeth Gaskellová se – na rozdíl od ostatních viktoriánských autorek – dokáže ponořit nejen do ženské, ale i do mužské duše.

Jan Herčík, špičkový a oblíbený český veterinář, již počtvrté přichází s příběhy, které psal sám čtyřnohý život. Nahlédneme do jeho kliniky v Horoměřicích, ve které on i jeho kolegové vrátili zdraví či zachránili život mnoha zvířatům v nesnázích, přeneseme se do útulné hospůdky na Okoři, abychom vyslechli občas těžko uvěřitelné zvířecí historky, dozvíme se, kam se schovávají kočky Petra Hapky, zda se může z churavého psíka stát obávaná šelma, plenící kurníky široko daleko, jak tvrdohlavý kocour přechytračí svou zásadovou paničku či jestli si pes umí sám pustit lechtivý film… Jan Herčík zavzpomíná také na svá studentská léta, během nichž vyvedl nejednu skopičinu, a zabrousí i k méně obvyklým mazlíčkům a do exotických míst. V jeho vyprávění nechybí humor, láska, dojemné happy endingy i smíření s odchodem do věčných psích lovišť. Jako již tradičně je pro Vás zaznamenala Alena Hrachovcová.

Radoslav Brzobohatý nebyl jen vynikající herec, který nám prostřednictvím svých filmových i divadelních postav rozdával radost více než půl století. Byl také citlivou osobností, v níž se snoubily ostré rysy a pevné zásady chlapa, který neuhýbá, a citlivá duše umělce, otce a manžela. V této knize se tak dočtete nejen o jeho přebohaté herecké kariéře, ale také o tom, co v životě považoval za důležité, co ho těšilo či naopak trápilo, o velkých filmech let šedesátých i zlém období o dekádu později, o cestě našimi scénami od statování v Národním divadle a začátků na oblasti přes libeňské Divadlo S. K. Neumanna a milované Divadlo na Vinohradech až po jeho vlastní Divadlo Radka Brzobohatého… Potěší Vás také jeho vlastní slova o rodině, přátelství, milované profesi či třeba valašských kořenech, stejně jako příspěvky přátel z divadelní a filmové branže. Věříme, že po přečtení této knihy před Vámi bude stát Váš oblíbený herec v zase o něco jasnějších konturách.
Nové, doplněné vydání úspěšné knihy také přináší informace o posledních dvou letech jeho plodného a naplno prožitého života. Smutek z jeho nečekané smrti zůstává, ale Radoslav Brzobohatý zemřel jako chlap – vzpřímený a uprostřed práce, kterou miloval a kterou potěšil miliony diváků.

„Jako člověk jsem spokojený, jako občan ne.“
„Jsem eurofederalista, a tedy odpůrce evropského superstátu.“
„Když se dva perou, musí tu být někdo, kdo je uklidní: a to je prezident.“
To a mnoho jiného říká ve své nové knize Miloš Zeman, bývalý předseda sociálních demokratů, předseda parlamentu i premiér, jeden z nejvážnějších kandidátů v přímé volbě hlavy státu, která proběhne počátkem roku 2013.
Miloš Zeman je otevřený, ale nespoléhá na dobře znějící bonmoty. Platí o něm to, co se říká o víně: čím starší, tím lepší. Jeho hodnocení posledních deseti let života v našem státě, těch deseti let, během nichž nebyl ve vysoké politice, a má tedy právo je hodnotit jakoby zvenčí, ale zainteresovaně, stojí za pozorné čtení. Miloš Zeman glosuje toto období v české politice i ekonomice a prezentuje své myšlenky týkající se úřadu prezidenta a své případné pojetí výkonu této nejvyšší ústavní funkce. Dává ale také nahlédnout – a to nečekaně upřímně – do svého soukromí, provádí nás úskalími své osobnosti, nebojí se nahlas pojmenovat své slabosti… Tato zpověď je korunována laskavým vyznáním jeho dvěma dětem, dospělému synovi a dospívající dceři. Miloš Zeman se nám tu představuje jako člověk, se kterým je příjemné a inspirativní pobýt v rozhovoru.
Ostatně právě v tomto duchu mluví novinář Petr Žantovský, který s Milošem Zemanem toto knižní interview připravil: „Je to už naše druhá společná kniha, ta první vyšla před deseti lety, když Miloš Zeman opouštěl politiku a odcházel na Vysočinu. Dnes se z Vysočiny do politiky vrací a já mám pocit, jako by těch deset let ani neuběhlo. Jako bychom ten nepřetržitý dialog teprve včera nakrátko ukončili, abychom se k němu dnes vrátili. O ta léta starší… a snad i moudřejší.“
Publikace Zpověď informovaného optimisty, jejíž název vychází z jedné sentence Miloše Zemana, je nesmírně zajímavým nahlédnutím do myšlení, života i cílů člověka, který bude možná v příštích letech naším prezidentem. Můžete být u toho s ním – díky této knize – jako první.

Ava Fullerová vyrůstala do svých patnácti let s ovdovělým otcem a dvěma sestrami v osamělém srubu v horách Montany. Nejsilnějším zážitkem jejího dětství však kupodivu nebyl pohled do tváře grizzlyho, ale setkání s mladým kaskadérem Justinem Mabreyem. Když je otec nucen zastřelit její oblíbená medvíďata, utíká z domova s cirkusem – drsný život v divočině je jí tou nejlepší průpravou. Je však jen otázkou času, kdy celostátně hledanou – a nyní už velmi pohlednou – dívku přivedou zpět k otci. Ten jí odpouští, Ava stráví nelehký rok na střední škole, dře, aby se mohla stát kaskadérkou, odolá svodům spolužáků Marka i Elsy a vydává se do Austrálie, aby se při natáčení setkala se svým osudovým mužem Justinem. Zažije s ním chvíle štěstí i zklamání, neboť výrazně starší Justin se brání citovému poutu ke krásné a obletované kolegyni. Podaří se Avě získat jeho srdce? Bude Justin prvním mužem, jenž okusí její tělo? A najdou spolu její indiánskou babičku, aby od ní dostala zázračný amulet?
Strhující román Jane Banksové nás zavede do hor americké Montany, na pláže Havaje i do filmových studií australského Sydney. Především však nahlédneme do hlubiny dvou horoucích srdcí, která k sobě těžce hledají cestu. O to krásnější je však nakonec jejich splynutí…

Mistrovství Evropy ve fotbale je svátkem nejen pro českého fanouška a zaslouží si také knižní zpracování. Na rozdíl od ostatních publikací jsme se však pokusili zasadit naše účinkování na šampionátu do širších souvislostí. Kromě podrobného popisu jednotlivých zápasů „z první ruky“, statistik, zajímavostí či fotografií, které se vztahují k Euru, je pojednáno i období od chvíle, kdy český tým nešťastně ztratil zápas s Tureckem na ME 2008, přes neúspěšnou kvalifikaci na MS 2010 a trnitou cestu na ME 2012 až po přípravné období a nominaci na tento šampionát. Kromě toho následují i dvě kapitoly věnované budoucnosti našeho fotbalu (tedy mládežnickým reprezentacím a výchově dětí a mládeže v ČR) a klubovému fotbalu (tj. domácí ligové soutěži, domácímu poháru a evropským pohárům).
Nanejvýš zasvěcenými průvodci nám jsou také přední osobnosti naší fotbalové scény: trenéři František Komňacký, Pavel Vrba, Jaroslav Hřebík a Jan Suchopárek, reprezentační manažer Vladimír Šmicer a současní reprezentanti Petr Jiráček, Jaroslav Plašil a Tomáš Hübschman. Nejen díky nim máte v ruce knihu, která není pouhým časově omezeným dokumentem o vrcholné sportovní akci, ale především trvalou výpovědí o stavu našeho fotbalu v období vrcholícím Eurem 2012.

Na první pohled by se spojení „spoluobjevitel Největšího Čecha“ a „stará japonská básnická forma“ mohlo zdát poněkud fantaskním. Ovšem pro umělce Čepelkova rozpětí není nic nemožné. S haiku se seznámil poměrně pozdě a svými poetickými drobnokresbami nás tedy obdarovává až ve zralém věku. Ale oč pozdnější, tím intimnější je jeho sepětí se světem sedmnácti slabik, jak se sami přesvědčíte v už druhém Deníku haiku (ten první vyšel v roce 2009 a je dnes prakticky rozebrán).
Básník se v něm pouští na srdnatý souboj s velkými tématy – jmenujme dva základní instinkty literatury, eros a thanatos, a také věčnou inspirátorku lásku – avšak nevyhýbá se ani pitvornostem všedního dne, které by jinak zapadly pod stůl či za postel. Jako zkušený artista drží v jedné ruce krásno a ve druhé ošklivost… A zachce-li se mu, nechá na hlavě balancovat i rým. Pravé haiku se arci rýmovat nemá, ale autor k němu přistupuje s takovou pokorou, že by mu tento prohřešek rádi odpustili i staří mistři Nipponu.
Člověku, jenž nezpychl (nad) svým uměním, je po právu dovoleno – a odpuštěno – vše. V haiku Miloně Čepelky nalezneme bujarý optimismus i ztmavlou skepsi, výlety na hranici všehomíra i za nepříliš zvukotěsnou zeď, za níž sténá neznámá slečna v situaci, jež nepřipouští dvojznačnost.

Mladinká spisovatelka Klára žije v „normálně nenormálním“ vztahu se svou o něco starší partnerkou Lenkou a skrývá svou citlivou duši za přidrzlou a rádoby nezávislou fasádu. Její svět se však začne hroutit v okamžiku, kdy dostane první dopis od Alice, vdané matky, jež se do ní na dálku „zamilovala“. Alice má jediný cíl – rozbít vztah Kláry a Lenky a získat svou milovanou jen pro sebe – a prostředky si nevybírá. Klára je posléze nucena Lenku opravdu opustit a uchýlit se ke svému nejlepšímu příteli Tomášovi. Tím si však jen potvrdí to, co už vlastně dávno ví – že ji přitahují i muži a že Alici nedokáže setřást ani takto. Do hry navíc vstupují problematická sestra Karin a podivně přitažlivý ctitel Daniel. Klára zoufale bojuje o své soukromí a v troskách se ocitá i její spisovatelská kariéra. Netuší však, že to nejdrsnější odhalení ji teprve čeká…
Prvotina mladé autorky a divadelní herečky Kateřiny Veselé (která ostatně nezapře jistou podobnost s hlavní hrdinkou) je strhujícím pohledem do neklidné duše sotva dospělé ženy, která prochází nelehkým poznáváním sebe sama a své sexuality.

Období Protektorátu Čechy a Morava bezesporu patří mezi nejtemnější etapy naší historie a byl o něm vydán bezpočet knih. Tato však na léta 1939-1945 nahlíží poněkud jinak: přes všechny stinné i tragické aspekty žili obyvatelé protektorátu své soukromé životy, zakládali rodiny, přiváděli na svět děti, milovali se, užívali i v omezených možnostech volných chvilek… Stejně tak nebyly přerušeny ani tisíceré nitky pracovních či úředních vztahů. Po úvodní kapitole, věnované protektorátu a tehdejším vztahům mezi Čechy a Němci obecně, se dočteme mnohé zajímavosti o kulturním a sportovním dění, trávení volného času, médiích, školství, výchově dětí a mládeže, pracovním nasazení, rodinných financích, městském i venkovském životě, dopravě, módě, stravování, roli a postavení církve, zdravotní péči a dalších otázkách – to vše z pohledu obyčejného Čecha či Moravana, jenž sice Němce nenáviděl, ale především se snažil přežít. Zvláštní kapitola je věnována smutné historii židovského a romského etnika.
Tato publikace, jež je druhým svazkem nové ediční řady Nakladatelství ČAS, věnované našim dějinám a nazvané Český ČAS, přináší tedy nový a navýsost zajímavý pohled na život v protektorátu, a to nejen díky poutavému textu, ale i díky více než osmdesáti reprodukcím. Neměla by tedy chybět v knihovně těch, kdo se zajímají o naše moderní dějiny, a zvlášť silnou a současně čtivou výpověď o dané době může poskytnout dětem a mládeži.

O básnické prvotině autora napsal Miloň Čepelka: „Jsem sbírkou Josefa Pepsona Snětivého opravdu mile potěšen. Až dosud jsem ho znal jako nápaditého, prostořekého, ironického a sebeironického prozaika, romanopisce i povídkáře, také jako nadšeného muzikanta, skladatele, textaře i hráče, a teď se mi představil jako poeta. A pochopil jsem, že stále zamilovaný muž, který k ženám vzhlíží s úctou, neboť v nich právem vidí jak pramen inspirující slasti, tak korektorky mužsky snivých úletů, rušitelky, ale i strážkyně ztrácené a vždy jen na mžik znovu nabývané kýžené rovnováhy, partnerky otevírající nám když ne dvířka, pak jistě aspoň kukátka do svědomí a do tajemných prostorů za zjevnou skutečností, nemůže básníkem nebýt. Poezie hodná toho jména snaží se pomoci nám v témž, a proto jsem se po prvotním užasnutí záhy přestal jeho veršům divit a začal je vděčně vychutnávat právě v rozmanitosti jejich tónin, jež míří od epigramu, haiku, litanii etcetera až k pouhému povzdechu, výkřiku či přísně uměřenému sonetu. Jsou nabity kladně i záporně, avšak jsou nabity. Tryská z nich energie, a ta mě budí, nutí mě číst a nebát se žít. Nečekat na odpovědi jednou provždy platné - ty ostatně neexistují - ale ptát se, ptát se, ptát se. Věřím, že otevřete-li se jim, vyvolají ve vás stejnou ozvěnu a stejnou chuť. A to vám ze srdce přeju.“

Hlavní hrdinku Margaret Haleovou sledujeme v prvním díle v průběhu přibližně roku mezi jejími osmnáctými a devatenáctými narozeninami. V samém úvodu ještě pobývá u své bohaté tety Shawové v Londýně, kde s přestávkami strávila devět let. Její sestřenice Edith se chystá provdat za kapitána Lennoxe a odjet s ním na Korfu. Jeho bratr Henry se jí zatím snaží dvořit, ale nachází u Margaret jen pramalou odezvu. Tato pohledná a někdy snad až příliš upřímná dívka je už totiž myšlenkami spíše u svých rodičů v jihoanglickém Helstone, kde je její otec pastorem. Uspěchaný a mondénní Londýn tak vymění za poklid venkova. Užívá si ho ovšem jen krátce – pan Hale podlehne dlouhým a mučivým pochybnostem o síle své víry a volí podle svého názoru jediné slušné řešení: vzdává se místa duchovního správce a stěhuje se s manželkou, Margaret a služebnou Dixonovou do Miltonu v severní Anglii. Snad kvůli tomu, že byla vytržena z idylického prostředí domova, pociťuje Margaret odvrácenou stranu anglické průmyslové revoluce o to bolestněji a na lásku nemá ani pomyšlení. Henry Lennox ustupuje do pozadí a jeho místo se snaží obsadit miltonský továrník John Thornton, zaujatý Margaretinou živostí a krásou…
Román Sever a Jih, který se po celém světě dočkal bezpočtu překladů (a také dvou adaptací BBC) vychází v češtině vůbec poprvé v překladu Jany Srbové. Na první díl navážou ještě v průběhu roku 2012 druhý i třetí.

Kniha o hledání hodnot, o hře, která se tolik podobá životu. Autorka, inspirována skutečnými kluky, které poznala na fotbalových hřištích a kteří mají v knize svá jména i tváře, popsala jejich příběhy citlivě, napínavě a poeticky. A především nezvykle. Pojednává o dětech, ale je určena dospělým. I když i děti ji budou svým citem velmi dobře rozumět. Odpovídá na otázky, které si dříve či později budou muset položit, ať už budou působit na jakémkoliv „hřišti“. Proč bolí loučení. Proč někdy nevíme, kam patříme. Proč ustát velké prohry. Proč se nebát návratů. Proč člověk někdy zůstává sám. A mnohé další… Součástí výtvarně pozoruhodné knihy je téměř sedmdesát fotografií Vlada Bohdana. Volně navazuje na velmi úspěšný titul Jak potkat děti, jen se jeho autoři posunuli v čase a místo „jak“ přichází „proč“.
První vydání této knihy bylo za několik málo měsíců vyprodáno, a tak v březnu 2012 vychází její druhé vydání.

Cesta Hanky Zýkové od okamžiku, kdy si v dospívání uvědomila, že má jisté ne zcela obvyklé schopnosti, až k dnešní profesionalitě ve výkladu karet, byla dlouhá a klikatá. Dříve vykládala karty svým známým spíše jako koníček a teprve postupně si začínala uvědomovat, že její nadání je zároveň životním údělem a posláním.
Jedním ze způsobů, jak se vyrovnávat s přívalem emocí, smutných příběhů a zdánlivě neřešitelných situací, se kterými za ní chodí muži i ženy, je psát. A tak zachycuje příběhy lidí, se kterými se u karet potkává. A zároveň nám tím umožňuje uvědomit si, že trápení, chyby, nemoci a nespravedlnost nepotkávají jenom nás.
Její už druhá kniha Karty v srdci, srdce v kartách není oslavou autorky a jejího daru umět číst z karet, ale laskavým a přemýšlivým sdělením, že ve svých životních patáliích nejsme sami a že se vždy najde někdo, kdo nám podá pomocnou ruku. A Hanka Zýková je jednou z těch, kdo nám dávají naději a vůli poprat se s nepřízní osudu.

Krásná psycholožka Miroslava Skalská, pracující na ženském oddělení zařízení pro léčbu závislostí, by mohla být ve svých pětatřiceti letech spokojená – má manžela, dospívajícího syna i zajímavou a prestižní práci. Postupem času si však uvědomuje, že chce od života mnohem víc. Spouštěcím okamžikem takového prozření mohl být rozhovor s charismatickým vrahem vlastní družky, na nějž vypracovala znalecký posudek, italská dovolená s nevázanou kamarádkou Martou či prozrazení manželovy nevěry. Mirka se učí radovat se z maličkostí a užívat si života naplno. Zjišťuje, jak moc jí chyběla nejen něha a mužský zájem, ale také niterně prožívaná rozkoš. A najednou jde z náruče do náruče: v krátkém sledu jejím životem i její ložnicí projdou mužný kolega Patrik, charismatický manžel jedné z jejích pacientek Zvonimír, ztřeštěný mladík Ivan i všemocný mafián René. Průvodce po italských památkách Břetislav zatím čeká skromně opodál, až si ho roztoužená Mirka všimne… A ta, když se nasytí všech pozemských rozkoší, konečně pochopí, po čem volá její srdce a který muž má být tím, jenž se v něm natrvalo usadí.
Román Zahrada pozemských rozkoší z pera debutující Sandry Wagnerové je strhující zpovědí atraktivní a inteligentní ženy, jež se snaží dosáhnout harmonie mezi nezkrotnou vášní, neklidným srdcem a chladným rozumem. Její cesta je klikatá a lemovaná okamžiky nejvyšší slasti i nejhlubšího osamění. Najde muže, který dokáže ukojit její touhu, a současně jí bude oporou?

Po vyvraždění celé rodiny a hrůzných dnech, strávených v kobce Jednookého, má Karolína pomstu na dosah. Naděje, že najde štěstí po boku milovaného Jindřicha, se však záhy rozplyne. Ani to však nezlomí jejího nezkrotného ducha. Následuje kořenářku Doru, aby zasvětila život léčitelství, ale ani tento její úmysl nemá dlouhého trvání. Dora je upálena fanatickým davem coby čarodějnice a Karolína musí prchat, aby se nestala další obětí.
Na své strastiplné pouti potkává kněze Jana Matheida, který jí pomáhá obstát v další zkoušce. Ale teprve setkání s ovdovělým mužem v ní znovu zažehne jiskru života.
Nepřátelé však nikdy nespí – na scéně se opět objevuje hraběnka Kateřina Stradová. A Karolína brzy zjišťuje, že vše není takové, jak se na první pohled zdá…

Dvaadvacetiletý mladík Jorfeus McBlack se tajně chystá na plavbu do neznáma. Na poslední procházce městem potkává věštce, jenž ho obdaří nejen zajímavou, ale také znepokojivou věštbou. Jorfeus se dokonce ještě před vyplutím přesvědčuje, že ho nebezpečí a tajemno budou provázet na všech jeho cestách. Jako první důstojník a posléze kapitán lodi Rebarunda musí čelit nejen ničivé bouři, ale i pirátům, zradě a tajemstvím, jež měla zůstat navždy skryta. Obstojí coby kapitán? Zachrání svou posádku i Knihu světů, která má nevyčíslitelnou cenu? Dokáže se vyrovnat s tím, kdo byl jeho otec a kam osud zavál jeho bratra, o němž neměl až donedávna tušení? A dopluje až tam, kde se jeden svět setkává s druhým, utajeným?
To vše se dočtete v prvotině teprve šestnáctileté česko-italské spisovatelky Valentiny Montevecchi. Utajený svět, při jehož čtení si nikoli náhodou vzpomenete třeba na Piráty z Karibiku, vychází jako první svazek zamýšlené série Kniha světů.

Jedenadvacáté století je stoletím singlů. Na odbyt jdou garsonky, protože pro jednoho jsou tak akorát. Mnohem méně jsou v kurzu snubní prsteny a svatební šaty. Přesto i na poli partnerských vztahů nacházíme dnes a denně šťastné konce. Pořád se zkrátka něco děje…
Tato kniha je o nahodilých povyraženích, trapných omylech a nouzových i osudových láskách, přičemž každá z těchto položek může být pro někoho šťastným koncem.
Hlavními hrdinkami jsou televizní moderátorka Bára, novinářka Hermína (kterou známe už z předchozí autorčiny knihy Důvěřuj, ale pak se moc nediv) a začínající spisovatelka a příležitostná modelka Andrea. Všechny v těch nejlepších letech, což ve skutečnosti znamená, že mládí je pomalu v trapu a kdo se nevdá teď, nevdá se už nikdy... Ale není nakonec lepší zůstat svobodná a nezávislá, když nabídka ženichů není zrovna exkluzivní? Máme čekat na Pana Božského (či alespoň Pana Ucházejícího), nebo se spokojit s partnerským modelem „kráska a zvíře“?
O tom všem si přečtete ve vtipné, i když ne vždy bezuzdně veselé novele Zity Marinovové, přezdívané „Česká Carrie Bradshaw“.

Susan Dixonová je pohledná mladá dívka, jež strávila svůj dosavadní život na farmě Yew Nook v anglickém Westmorelandu. Smrt matky ji sice zasáhne, ale na truchlení nemá příliš mnoho času – musí zvládat péči o domácnost i nepříliš inteligentního mladšího bratra Willieho… a čas si najde i na lásku. Její svazek s pohledným, byť poněkud povrchním farmářským synkem Michaelem Hurstem se zdá být tou nejpřirozenější i nejsladší věcí na světě…
Ovšem pak do její rodiny vtrhne zákeřná nemoc. Ona sama ji překoná bez následků, ale otec umírá a z Willieho se stává nesvéprávná přítěž. Susan se ho nechce vzdát, vždyť dala umírající matce slib, že ho nikdy neopustí. Avšak Michael má jiné představy o společném životě, a čím víc na Susan tlačí, tím víc se v jejích očích odcizuje.
Susan, zmítaná mezi láskou k Michaelovi a smyslem pro pokrevní povinnost, si nakonec volí to druhé. Své rozdrásané srdce se snaží zahojit každodenní tvrdou prací. Leč ani smutné dny s šíleným a občas agresivním bratrem na osamělé farmě nejsou tou poslední ranou, která ji má v životě potkat. A tak se kdysi krásná dívka mění ve hrdou a zklamanou ženu, zoufale bránící to poslední, co jí v životě zbylo. Dočká se ještě lásky? A bude její oběť jednou odměněna?
Odpovědi vetkla slavná anglická autorka Elizabeth Gaskellová do této rozsahem nevelké, ale emocemi překypující novely, do níž se můžete – díky citlivému překladu Jany Srbové – vůbec poprvé začíst i ve svém rodném jazyce.

Brzy uplyne dvacet let od doby, kdy definitivně „popraskaly švy“ spojující Čechy a Slováky v jednom státě. Byl „sametový rozvod“ pro oba národy spíše přínosem? Proč k němu vůbec došlo? Kdo byl opravdu u kormidla a kdo určoval směr za scénou? Odpověď na tyto i mnohé další otázky spojené se soužitím a následnou rozlukou Čechů a Slováků pomáhaly autorům hledat významné osobnosti českého a slovenského veřejného života. Rozsáhlé exkluzivní rozhovory poskytli oba „kapitáni“ – Václav Klaus a Vladimír Mečiar. Neméně zajímavá jsou však také svědectví Petra Pitharta, Jána Čarnogurského, Zdeňka Jičínského, Jána Sloty, Pavla Dubčeka, Jana Kalvody, Fedora Gála, Jiřího Svobody a Milana Kňažka, stejně jako výpovědi představitelů slovenské umělecké veřejnosti – Deany Horváthové-Jakubiskové, Jána Liteckého-Švédy a Mira Žbirky.
Jednotlivé rozhovory jsou prokládány glosami autorů, nechybí ani fotografie, vybrané dokumenty a mozaika historických i aktuálních výroků českých osobností o Slovácích a naopak. Před námi tak vyvstává plastický obraz nedávné doby a událostí, které jsou bezesporu hodny naší pozornosti. A snad i hrdosti – vždyť tak civilizovaný rozpad společného státu je bohužel spíš výjimkou než pravidlem.
Kniha Jak praskaly švy zahajuje novou ediční řadu Nakladatelství ČAS, věnovanou našim dějinám a nazvanou Český ČAS.

Lojzík by byl veselé a docela obyčejné prasátko, kdyby… jeho nos nepřipomínal spíše sloní chobot. Jeho krátkonosí sourozenci si ho kvůli tomu často dobírají a jemu samému je divné, proč se liší od ostatních a kdo je vlastně jeho opravdová rodina. Nakonec se v doprovodu kamaráda, vrabce Čeperáka, odváží na dobrodružnou výpravu až do ZOO, kde se seznámí se spoustou zvířátek, získá spoustu zkušeností a také cenné poučení o tom, že nezáleží na tom, jak vypadáte, ale na tom, jaký jste uvnitř a co umíte. Může se tak vrátit na statek a začít spokojený život se svou rodinou a svými přáteli.
Půvabná knížka výtvarníka Pavla Ondrašíka (jenž je coby vedoucí animátor podepsán mimo jiné pod úspěšným animovaným filmem Kozí příběh) s textem Táni Rybenské však nenabízí jen čtivý příběh s poselstvím a obrázky, které se jistě budou líbit nejen dětem. Je celá psána dvojjazyčně – česky a anglicky – a na každé straně je zvýrazněno jedno české slovo či jeden český výraz a jeho anglický ekvivalent (na konci jsou tyto dvojice shrnuty ve slovníčku). A tak může být i milou a nenásilnou pomůckou pro výuku angličtiny.

Ať chceme, či ne, naše srdce o Vánocích zjihnou a lásku i zklamání prožíváme mnohem intenzivněji, než ve zbytku roku – byť pro to vlastně není žádný důvod.
Tři čeští autoři se pokusili zpříjemnit Vám právě tento výjimečný a zjitřený čas novelami, jež se nesou v duchu adventních či vánočních setkávání i rozchodů, vzplanutí i ochladnutí…
Vánoční dárek z pera Hany Marie Körnerové vypráví příběh osiřelé francouzské dívky, jež je nucena přijmout azyl v domě své tety kdesi na východě Čech. Studená zima i neméně chladná poručnice jsou kontrastem žhavého a opravdového strýce, jenž jako by za svou kamennou tváří ukrýval nejedno tajemství…
Josef „Pepson“ Snětivý se v novele Adventní prsten pohybuje na tenkém ledě skomírajícího manželství. Čtvero adventů vykresluje na vztahu otce a tříletého syna. Ten sice přivádí svého milujícího tatínka do prekérních situací, jeho láska bez podmínek však osvětluje jinak poněkud temný předvánoční čas, jenž jako by vymýšlel bizarní úkryty pro jeden snubní prsten.
Vánoční Afrodita, kterou stvořil Alexander Stainforth, sice nemá zrovna míry modelky, ale do vztahu s pohledným veterinářem Lukášem jde – za přispění svérázné babičky – po hlavě, byť občasný pád citelně bolí. Dočká se naplnění své lásky navzdory sněhové kalamitě i vrtochům samolibého šéfa?

Kniha o hledání hodnot, o hře, která se tolik podobá životu. Autorka, inspirována skutečnými kluky, které poznala na fotbalových hřištích a kteří mají v knize svá jména i tváře, popsala jejich příběhy citlivě, napínavě a poeticky. A především nezvykle. Pojednává o dětech, ale je určena dospělým. I když i děti ji budou svým citem velmi dobře rozumět. Odpovídá na otázky, které si dříve či později budou muset položit, ať už budou působit na jakémkoliv „hřišti“. Proč bolí loučení. Proč někdy nevíme, kam patříme. Proč ustát velké prohry. Proč se nebát návratů. Proč člověk někdy zůstává sám. A mnohé další… Součástí výtvarně pozoruhodné knihy je téměř sedmdesát fotografií Vlada Bohdana. Volně navazuje na velmi úspěšný titul Jak potkat děti, jen se jeho autoři posunuli v čase a místo „jak“ přichází „proč“.

Miloň Čepelka, umělec mnoha forem psaného, mluveného i zpívaného slova, opět překvapil! Jako spisovatele jsme ho v posledních letech znali jako autora laskavých, hořkosladkých novel či jako básníka malebných sonetů a výstižných haiku. Tentokrát k nám přichází coby autor oktetu mistrných hororů. Polovinu z nich tvoří delší, epické povídky, jež v sobě mísí fascinaci nad nespočetnými převleky a úkryty smrti a úsměv vyvolaný groteskností těch, kteří se snaží tuto limitu našich životů pochopit či dokonce osedlat. Druhé kvarteto představují povídky kratší a lyričtější, v nichž jako by hlavní postava důvěrně a téměř přátelsky rozmlouvala s onou dámou v černém či s těmi, jež ji obklopují jako pochmurný kompars.
Jediná dosud vydaná kniha Miloně Čepelky, jíž nedoporučujeme číst před spaním! Pokud tento zákaz přestoupíte, bude se Vám totiž pravděpodobně zdát o ženě se třemi tvářemi, o postarším liliputovi, o řediteli obecné školy Kabátovi, jenž navzdory sebevraždě tráví večery v podivném domě na samotě, o dávné proradné milence, která není spokojena se stísněným prostorem v rakvi, o nešťastné matce, která se mstí nechtěnému vrahovi svého syna ze záhrobí…

Zdeněk Štěpánek již navždy zůstane legendou našeho herectví. Umělec zemitého a oduševnělého výrazu měl nejen nač navazovat (vždyť Jan Nepomuk Štěpánek byl jednou z vůdčích postav našeho divadla 19. století), ale díky pohnutému životu i usilovné práci vdechl život stovkám nesmrtelných postav. Sledujeme jeho životní i profesní cestu od nepříliš radostného dětství přes dospívání na venkově, začátky u kočovných divadel, ruskou anabázi, kdy mu válka sebrala pět let života, oslnivý vstup na scénu Divadla na Vinohradech, nelehký, avšak zcela zasloužený přestup do Národního, těžkou dobu Mnichova a Protektorátu, kdy dvakrát proti své vůli vstoupil do našich dějin, peklo poválečných let, během nichž se musel očistit od nespravedlivých nařčení, složitá léta padesátá, kdy se mimo jiné octl i v křesle ředitele Národního divadla, až po epilog následující dekády. Všímáme si jej nejen jako herce, ale i jako člověka vynikajícího neobyčejným intelektem a talentem, ovšem současně provázeného mnoha běsy…
Snad tomu ani nemohlo být jinak, než že se většina jeho dětí z obou manželství stala herci: nahlédněme do života jedné z prvních dam našeho současného herectví Jany Štěpánkové, pod pokličku na první pohled hřmotného, ale uvnitř velmi citlivého bytí Martina Štěpánka, jenž byl svému otci povahově zřejmě nejpodobnější, a do elegantního světa Petra Štěpánka, který se musel vyrovnat s nelehkým obdobím porevolučního nezájmu a posléze dokázal své umění na scéně, kde bychom to od něj možná ani nečekali…

Krásná Karolína se narodila za prudké bouře a hned musela bojovat o přežití v nelítostném světě. Naštěstí ji zachránila a posléze vychovala její teta Kateřina. Ta jí na smrtelné posteli prozradí, že její skutečná matka, Kateřinina sestra Karolína, při porodu zemřela. Mnohem víc však Karolínu šokuje, že jejím otcem je sám císař Rudolf II., který její matku nadevše miloval… Hraběnka Kateřina Stradová, dlouholetá císařova milenka a matka jeho šesti dětí, však ani po letech nezapomíná, kdo ji kdysi málem vystrnadil z její privilegované pozice. A když se jednoho dne setkává s Karolínou, tragédie na sebe nenechá dlouho čekat. V plamenech a pod údery vrahů najatých Stradovou zahyne celá Karolínina rodina a Karolína přijde o své dosud nenarozené dítě. Ona sama však jako zázrakem přežije a jde strastiplnou cestou, aby zvolna připravovala pomstu na vrazích a setkala se s mužem, jenž jí už jednou coby novorozeněti zachránil život.
Ani v jeho náručí však nenajde bezpečí. Lidé, kteří chtějí zabránit tomu, aby Karolína stanula před Rudolfem II. jako jeho znovunalezená dcera, se neštítí ničeho. A ten nejkrutější a nejnebezpečnější z nich navíc najde způsob, jak co nejlépe zpeněžit Karolíninu krásu…
Druhý díl osudů tajné dcery Rudolfa II. vyjde pod názvem Karolínina pomsta na jaře 2012.

Milé dámy, už jste měly tu čest seznámit se s neodolatelně šarmantním mužem? Rád se baví, nesnáší nudu a vítán je zejména v byznysu, armádě a politice. Jen tak něčeho se nelekne. Bát se budete vy!
Je chytrý, bystrý a snadno si získává vaši důvěru. Do náruče mu vletíte snadno… Kromě zábavy a prestižního zaměstnání totiž potřebuje ještě někoho, kdo se o něj postará.
Třeba zrovna takový spí noc co noc ve vaší posteli. V noci může být láskyplným milencem, ale ráno se promění ve studený psí čumák – vlastně jen vymění narcisovu masku, jichž má nepřebernou zásobu.
Když odchází z vašeho života – a to je, věřte mi, ta lepší varianta – zanechá v něm pořádný zmatek. Ani se nerozloučí, natož aby poděkoval!
Jak přežít lásku k narcisovi i jeho „lásku“ k vám, o tom se dočtete v ironicky úsměvných a lehce nahořklých příbězích Tamary Dřevikovské. Ale také třeba o tom, že je snadné odejít z domova, máte-li stále v zádech všemocného tatínka, jakou masáž vám dopřeje nefalšovaný Tuareg, jak miluje znalec Kámásútry po česku, proč nemá smysl cpát se do šatiček o tři čísla menších, jak se vyplatí úsporná dovolená s tchýní na Jadranu, čeho může využít sekretářka, aby dosáhla kariérního postupu, jaké následky má pád z druhého patra do kalných vod Čertovky, jak si nenechat přerůst přes hlavu děti vašeho nového přítele nebo co udělat, když se místo na dálku adoptované černé školačky objeví ve vaší ložnici černá tanečnice na bílém prostěradle.
Autorka říká: „Muži jsou občas báječní, často nesnesitelní, ale my ženy jsme výjimečné a silné a měly bychom si s tím hrát, smát se tomu, užívat toho a umět to ovládat.“

Muž a žena – krátké spojení, které jiskří odpradávna. Ačkoli jsou naše instinkty namnoze stejné jako v pravěku, moderní doba nám vystavěla nové překážkové dráhy, s nimiž se obě pohlaví musí na cestě k sobě popasovat – někdy důstojně, jindy vtipně, občas také poněkud trapně…
A takové jsou i vztahy hrdinů naší povídkové sbírky. Příslib lásky (ať už si pod tím slovem představíte cokoli) se může objevit v pracovním e-mailu, na startu dálkového běhu, při ukládání ještě horkého saxofonu do postýlky… A je jen na nás, zda si necháme lákavou vidinu utéct, nebo se za ní pustíme s nasazením vlastního těla a představivosti.
Josef „Pepson“ Snětivý, v jedné z dřívějších recenzí označený za „Dona Juana české literatury“, čerpal při psaní Samolásek a soulásek nejen z bohatých zážitků, ale také z už zmiňované imaginace. Doufá, že té Vaší napomůže k rozletu právě tato kniha.
A fantazie pak může být prvním krokem ke skutečnému zážitku, jenž Vás vynese až k Hořkomléčné dráze…

Nejznámější román slavné anglické spisovatelky 19. století Elizabeth Gaskellové Cranford byl poprvé vydáván na pokračování v anglickém časopise Household Words, vedeném Charlesem Dickensem, v roce 1851. Nyní k Vám vůbec poprvé míří v českém překladu. Fiktivní městečko Cranford vykreslila autorka podle Knutsfordu v hrabství Cheshire, kde strávila podstatnou část svého dětství. Děj románu je vlastně sledem rozmarných epizod ze života Mary Smithové a jejích přítelkyň, staropanenských sester Matty a Deborah Jenkynsových. Scéna je zalidněna humorně pojatými postavami – jmenujme jen Betty Barkerovou, která miluje svou krávu, jako by to byla její dcera, ctihodnou, avšak letargickou paní Jamiesonovou, Thomase Holbrooka, ctitele slečny Matty, který zemře teprve rok po své cestě do Paříže, což však veřejnému mínění nebrání v tom, aby v ní vidělo příčinu jeho skonu, pochybného komorníka paní Jamiesonové pana Mullinera, potulného kouzelníka Signora Brunoniho či Petera Jenkynse, již dávno oplakaného bratra slečen Jenkynsových, jehož návrat z Indie obrátí městečko vzhůru nohama. Cranford není jen knihou, kterou si oblíbily již nespočetné generace, ale také vděčným námětem pro filmové a televizní zpracování – například výborně obsazené seriály BBC Cranford a Návrat do Cranfordu byly v roce 2010 odvysílány Českou televizí.

Co se stane, když se přírodní živly vzbouří a vezmou v běsnící apokalypse lidem domovy? Život půvabné Pavly Arnoldové už nikdy nebude jako dřív. Zdá se, že Pavla ztratila nejen domov, ale i manžela. Zůstává sama s dětmi a matkou, nemá sice nouzi o nápadníky, ale těm jde spíš o její tělo, než o skutečnou pomoc v nouzi. Jeden z nich, statečný hasič, je snad přece jen jiný…

… Jenže cesta do jeho náruče a ke znovunalezenému štěstí je pořádně trnitá. Pavla za ním cestuje po záplavami zpustošené zemi, na moravský statek i do hlavního města, ale klid a láska jako by jí pořád unikaly. Je nejen krásná a vášnivá, ale také velmi silná – a jen díky tomu dokáže přežít několikerý pád až na dno, které ji na její pouti potkává.

A ve chvílích malomyslnosti se sama sebe ptá: Přijde opět můj zachránce? Bude mě milovat i s mými dětmi? Prožiju s ním nespoutanou vášeň?

Odpověď najde ona i čtenářky až na konci románu plného zvratů, štěstí i beznaděje, lásky i nenávisti, vášně i strachu…

Za vším hledej feromony… Zaplést se můžete kdykoli, kdekoli a třeba úplně omylem. Bohužel ne každá aférka končí happyendem a do vztahu dvou lidí často vstupují věci, které prostě nemůžete ovlivnit, ani kdybyste se postavila na hlavu. A ačkoli dobře víte, že v takových situacích je nejlepší smířit se s realitou a nesnažit se různými méně či více podivnými způsoby zvrátit situaci ve svůj prospěch, někdy si zkrátka nemůžete pomoct… A ještě těžší je odolat intrikám v případě, že se zapletete s celebritou, stokrát denně navštěvujete její webovky a srdce se vám rozbuší (případně kudla v kapse otevře), kdykoli ji zahlédnete v televizi nebo v novinách…

To je ovšem pouze jeden z příběhů o hledání toho pravého či té pravé, které se navzájem proplétají v této knize. Dozvíte se, proč není dobré brát si na tiskovku obě přítelkyně najednou či vodit je do stejného baru, zda může být svalnatý hokejista současně citlivý diplomat, co způsobí textovka odeslaná nad ránem v ne zcela střízlivém stavu, jestli vám projde svatba na dovolené v cizině, k níž svolíte jen proto, abyste měla od partnera pokoj, co nakopne divoký vztah, „věčně mladou“ muzikálovou superhvězdu i druhořadou hvězdičku, že je dobré ujasnit si, na kterém letišti na sebe počkáte… Příběh tří žen a tří mužů, jimž sekunduje neméně zajímavý kompars, vás vtáhne od prvních kapitol. Každá z nich je vyprávěná konkrétním vypravěčem, a tak dohromady skládají mozaiku pohledů na patálie, do kterých se nepoučitelné ženy a nenasytní muži znovu a znovu vrhají. A třeba se v jejich osudech poznáte i vy.

Ve druhém díle trojsvazkového románu se opět setkáváme se čtyřmi dcerami pana Watsona – nejstarší, laskavou Elizabeth, její krásnou mladší sestrou a naší titulní hrdinkou Emmou, marnivou Margaret a svéhlavou Penelopou. Po smrti svého otce, reverenda Watsona, jsou nuceny odejít ke svému bratru Robertovi a jeho nelaskavé ženě Jane do Croydonu. Penelopa a Margaret směřují ke splnění vysněného cíle – manželství – s rozhodností, jež nedbá na city jejich okolí a vlastně ani jich samých. Elizabeth posléze potkává štěstí v podobě ovdovělého Georga Millara, zatímco Emma, stále vzpomínající na pana Howarda, marně hledá únik z domu Roberta a Jane Watsonových, který se pro ni zvolna mění v rafinované vězení. Její švagrová Jane si je dobře vědoma toho, jak schopnou a hlavně levnou guvernantku pro svou dceru Žanetu v ní našla, a brání Emmě byť jen pomyslet na odchod.
Ani to však nemůže zabránit mužům v Emmině okolí, aby neskládali hold její kráse a neobdivovali její intelekt. Na scénu tak vstupují nejen sir William Gordon (který ale miluje slečnu Osbornovou a posléze se stává jejím manželem), ale také směšný floutek Alfred Freemantle či prohnaný a elegantní doktor Morgan. Právě ten vymyslí ďábelskou lest, jak Emmě zlomit srdce a pak ji opustit, jak bývá v podobných případech jeho zvykem…
Postavy, které jsme poznali v prvním díle – Emmin neohrabaný nápadník lord Osborne, jeho matka, jeho sestra Rosa, její přítelkyně slečna Carrová, bezohledný Tom Musgrove, jehož Margaret považuje za svého nastávajícího, tajná Emmina láska pan Howard či jeho sestra a synovec – pozorují ve druhém díle hemžení postav na scéně jaksi z povzdálí. O to víc se můžeme těšit na to, jak v závěrečné části vstoupí do děje. Zapomenout nesmíme ani na Emmě dosud neznámého bratra Sama – setkání s ním (byť při smutné příležitosti otcova skonu) jí udělá velkou radost a vynahradí jí chlad a vypočítavost staršího bratra Roberta, pod jehož ochranu se osiřelé dívky musí uchýlit. Ani Robert však není zcela bez citu…

Sbírka poezie „Nazvučení“ Jaromíra Komorouse je především erupce pocitů z konkrétní doby v konkrétním prostředí. Osobní výpověď člověka, který, když už surfuje na celoživotní tvůrčí vlně, pevně věří, že jede po té pravé. Můžeme pochybovat, zda se jedná o pokorný návrat k literatuře (když jenom s ní kdysi začínal) z lůna rockové a folkové hudby, či zda o další a zejména nově vyměřenou platformu autora, který si prostě jen - jako sebeznalý prospektor - vykolíkoval parcelu k rýžování jiných zlatinek, jež chtějí do světa samy za sebe a věří, že se bez své druhé nohy, hudby, obejdou. Mezi tvůrci se říká, že druhý projekt, vypuštěný do světa, osvědčí životaschopnost toho prvního. V hudbě to Komorous potvrdil. A ještě několikrát. A v literatuře? „Nazvučení“ je druhá sbírka autora, když ta první, „Na rozcestí věků“, zabodovala u kritiky i u čtenářů. Šťavnatý slovní rejstřík sbírky druhé jejich mínění potvrzuje a atraktivní tematický okruh básní si své právo na život určitě obhájí.

Jaromír Matoušek o své básnické prvotině říká: „Básně jsou výběrem z tvorby let 2004 až 2005. Tyto dva roky jsem psal pravidelně jednu za týden. Vždy v pátek. Víkend nic. V pondělí se mi pravidelně začínal objevovat na hrudi těžko definovatelný slabý tlak. Musel jsem provést jakousi diferenciální diagnózu, zda se jedná o neurózu, zamilovanost nebo tvorbu. Moje básnění somatizovalo. Ve středu jsem míval pocit, že vnější svět se mi nepříjemně prolamuje do těla. Ve čtvrtek večer bývalo pravidlem, že jsem měl v mysli první verš. V pátek brzy ráno jsem sedl k počítači, napsal ten první verš a k němu téměř bez oprav připsal zbytek básně. Do hodiny mně byl jasný název. Zbytek dne jsem býval nepoužitelný. Dnes je mi jasné, že psaním básniček jsem se vyhýbal povinnostem. Jakým, je mé tajemství. Lidé, kteří v některých básních vystupují, jsou konkrétní. Poznali by se okamžitě. Vzájemně jsme to spolu nemívali jednoduché. Vždy jsem si přál mít knižní vydání svých básní. Nikdy jsem pro to nic neudělal. Letos nastala šťastná shoda okolností a já musel v zásadě překonat jenom svůj stud. V tom mi pomohli moje partnerka Anna, Miloň Čepelka coby laskavý recenzent a nakladatel Josef „Pepson“ Snětivý.“

Vladimír Ráž – vyřkněte toto jméno a vrátí se Vám jednohlasá ozvěna: král Miroslav z nesmrtelné pohádky Bořivoje Zemana Pyšná princezna. Bylo by však poněkud nespravedlivé umístit tohoto herce jen do filmového fochu nadepsaného „Krásní a stateční princové“. Vladimír Ráž totiž patřil k těm nemnoha, kteří se dokázali přehrát z rolí luzně-milovnických do rolí charakterních, jež přináší střední a vyšší věk.
Touto knihou bychom rádi splatili jistý dluh – ač od jeho náhlé smrti uplynulo již více než deset let, neměli jeho obdivovatelé dosud možnost začíst se do knihy, mapující jeho životní i uměleckou dráhu. Pokusili jsme se představit Vladimíra Ráže nejen jako herce, ale i jako člověka. Dočtete se tak třeba o jeho vztahu k mamince, klukovských alotriích, prvních láskách, náklonnosti k cestování, motorismu i ženám – a posledně jmenované jej provázely po celý život. Po krátkém manželství s herečkou Alexandrou Myškovou zahořel král Miroslav láskou k princezně Krasomile nejen na filmovém plátně a letní romance, jež přerostla v osudový vztah, nenechala klidným nikoho v jejich okolí, zejména ne tehdejšího manžela Aleny Kohoutové, později Vránové, Pavla Kohouta. Pasáže, věnované střetnutí dvou kohoutů (či Kohoutů?) o krásnou Alenu, patří k nejzajímavějším v celé knize. Neméně poutavé je však i vylíčení posledního životního vztahu Vladimíra Ráže, jeho nelehkého rozhodování nad rolemi v době poplatných snímcích, okolností zrodu velkých rolí, jimiž navždy obohatil naše divadlo a náš film… Nechybí ani vzpomínky osobností, dobové recenze, stejně jako rejstřík filmových, divadelních, rozhlasových a dabingových rolí.
Doufáme, že tato kniha bude drobným, leč nikoli nevýznamným střípkem mozaiky, kterou v našich srdcích sestavil velký herec a nezapomenutelný člověk Vladimír Ráž.

Irena Obermannová o svém básnickém debutu říká: „Celý život píšu básničky. Neříkám básně, protože ty moje jsou malilinké, zpěvavé a neučesané. Jsou to vlastně takové říkanky, které mi táhnou hlavou, když nemůžu spát, když je mi ouvej, když se zamiluju nebo když jdu na procházku lesem. Nepovažuju je za nic zásadního, ale přesto je tvrdošíjně zapisuju na lístečky se seznamem věcí, které je potřeba udělat, koupit, zaplatit. Ty básničky mě zachraňují od toho, abych náhodou všechny ty povinnosti nesplnila. Píšu je jako bych si hrála. Jako bych stavěla hrad z písku na břehu moře a jako bych byla malá a nahá. Některé z nich jsou staré třicet let, některé jsou ze včerejška. Poslední dobou píšu básničky taky na trička, na zdi, na dveře. Věřím, že tím dělám reklamu poezii. Veškeré poezii. Poezii života. Věřím totiž, že básničky brzy vytlačí firemní značky. Že přestanou být zavřené v knihách, ale vykročí do ulic, obsadí módní časopisy, zkrátka začnou frčet. Věřím, že brzy budou všichni nosit básně.“

Lauře je devatenáct let a žije s otcem na zámku ve Štýrsku. Otec se jí snaží nahradit i matku, která jí zemřela velmi záhy, a tak Laura prožívá dětství i dospívání plné lásky a přepychu. Touží po vztahu a milování s mužem, což ale u neprovdané dívky jejího společenského postavení není v 19. století dost dobře možné, a tak svou potřebu něhy ukájí v náručích přítelkyň. Právě jedna z nich, Berta, neteř a schovanka otcova přítele generála Spielsdorfa, však za záhadných okolností náhle umírá, právě když má přijet za Laurou na návštěvu. V tu chvíli se za okolností neméně podivných zjeví překrásná Carmilla, která se zdá být více než dostatečnou náhradou zemřelé přítelkyně. Carmillina matka poprosí Lauřina otce, aby se Carmilly na nějakou dobu ujal, než se ona vrátí z neodkladné a nebezpečné cesty. Otec na Lauřino naléhání svolí a Laura, zcela očarovaná nevšední Carmillinou krásou a jejím zvláštním charismatem, si užívá něžného přátelství s tajemnou návštěvnicí. Méně příjemné jsou už zvláštnosti Carmillina chování a především její časté citové výlevy vůči Lauře, které ji uvádějí do rozpaků, byť dotekům se ani trochu nebrání… Navíc ji po nějakém čase začnou pronásledovat příznaky podivné choroby a také příšerné sny, až příliš podobné jedné noční můře z raného dětství. Laura už nemá sílu vzdorovat Carmille, která jako by z ní vysávala všechen život. Také v okolí se množí případy lidí, kteří zakoušejí něco podobného, ovšem ti na rozdíl od ní záhy umírají. Ve chvíli, kdy se zdá, že podobný osud čeká i nešťastnou Lauru, se na scéně objevuje generál Spielsdorf, aby za pomoci svého záhadného přítele barona Vordenburga vykonal pomstu na nestvůře, která zahubila jeho neteř Bertu. Pátrání po ní ho zavádí do rozvalin zámku Karnstein, kde se jednoho podzimního podvečera setká nejen s Laurou a jejím otcem, ale i s Carmillou. Jak jejich setkání dopadne? Je Carmillina podobnost s dávno zemřelou Mircallou, hraběnkou z Karnsteinu, a s Bertinou přítelkyní Millarcou jen čistě náhodná? Podaří se Lauře uniknout ze spárů smrtonosné lásky? A co je třeba udělat pro to, aby byla z kraje sňata kletba těch, kteří nemohou odpočívat v pokoji? Odpověď na tyto otázky najdete v rozuzlení strhující novely irského klasika Josepha Sheridana LeFanu, kterou v moderním duchu přeložil Josef „Pepson“ Snětivý.

Pročítáme-li životopisy významných osobností, nebo jestliže nám ony dají nahlédnout v publikovaných vzpomínkách do svých osudů, nemůžeme si nevšimnout, jak často hovoří o svých maminkách a za co všechno jim vyslovují vděk. Nejen za dar řeči – ne náhodou hovoříme o mateřském jazyku. A již od svatého Václava nás až doteď provází zajímavá skutečnost: život a dílo významných osobností bývají mnohem výrazněji ovlivněny matkou, než otcem. Pavel Taussig, publicista a spisovatel, filmový historik a scénárista, se rozhodl nechat maminky některých slavných jedinců vyjít z anonymity a vzdát jim tak hold za jejich obětavost, s níž své děti, převážně syny, doprovázely na cestě ke slávě. Výběr byl spontánní, snažil se vypodobnit maminky osobností, které jej oslnily svým významem. A je jistě logické, že mnohá jména nalezneme i na předních místech v nedávné anketě Největší Čech. Kniha pojednává o maminkách slavných osobností z oblasti historie, politiky a veřejného života, vědy, literatury, divadla, filmu i výtvarného umění a je vyzdobena mnoha unikátními fotografiemi. Může tak být nejen zdrojem příjemných chvil nad poučnými i dojemnými medailony, ale zejména krásným dárkem nejen všem maminkám.

Pan Watson je ovdovělý vikář s početným potomstvem – dvěma syny a čtyřmi dcerami. Nejmladší z nich, Emma, byla vychována v rodině své bohaté tety, a je tudíž vzdělanější a jemnější než její sestry Elisabeth, Margaret a Penelope. Když však ovdoví i zmíněná teta a uzavře nerovný sňatek z lásky, je Emma nucena vrátit se do otcovského domu. Setkává se tam nejen s hypochondrickým a milujícím otcem, ale i s bezuzdným hledáním manžela, jímž své okolí obtěžují Margaret a Penelope. Tíhne tedy k nejstarší sestře Elisabeth, nepříliš inteligentní, avšak upřímné a oddané zbytku rodiny. V sousedství Watsonových žije šlechtická rodina Osbornových. Emma si získá nevítanou pozornost mladého lorda Osborna, zatímco Margaret doslova pronásleduje jeho bezohledného nohsleda Toma Musgravea. Ten se ovšem předvádí spíše před její švagrovou, urozenou a snobskou Jane, která přijela k Watsonovým na návštěvu, doprovázena manželem, hrubým Emminým bratrem Robertem. Blízké okolí však není prosto ani jiných mužů, a tak můžeme sledovat austenovské zahájení velké hry, při níž autorka i její následovnice pohybují figurkami na šachovnici děje s ironií i humorem. Román Mladší sestra, jehož první díl Vám nyní přinášíme v překladu Jany Velvarské, rozepsala pod názvem The Watsons Jane Austenová. Toto dílo dokončila její neteř Catherine Austenová Hubbacková, spisovatelka a strážkyně odkazu své velké tety.

Nejznámější romány Jane Austenové patří ke zlatému fondu světové literatury. Velmi zajímavé jsou však také juvenilie, které literární vědec Richard Jenkyns označil za “divoké” a připomínající skeče Monty Pythona. Věříme, že už to je dostatečnou pozvánkou k jejich četbě – a navíc většina z nich je v této knize vydána česky vůbec poprvé. Kromě delšího náčrtu románu Catharine, neboli Altánek, Vás potěší čtrnáct textů, které i na velmi krátké ploše nezapřou autorčino mistrovství a její pověstnou ironii. Také juvenilie Charlotte Brontëové se až dosud nedočkaly českého vydání – a vzhledem ke kráse pohádkového příběhu Hledání štěstí, jejž napsala v pouhých třinácti letech, je to opravdu s podivem. Uvádíme také tři dojemné texty, věnované památce jejích sester Emily a Anne a pseudonymům Currer, Ellis a Acton Bell, pod nimiž tato sesterská trojice vydala svá první díla. Z anglických originálů přeložili Kristýna Julinová (Jane Austenová) a Josef „Pepson“ Snětivý (Charlotte Brontëová).

Poskytovat u nás azyl uprchlíkům, kterým mnohdy doma hrozí mučení a smrt, nebo neposkytovat? Neponižovat a netýrat uprchlíky ve státních zařízeních a poskytovat jim zdravotní péči, na kterou mají ze zákona nárok, nebo jim upírat základní lidská práva? Shromážděné dokumenty ukazují na fakt, že příslušný odbor ministerstva vnitra a většina dalších státem podporovaných organizací zabývajících se prací s uprchlíky mají v těchto otázkách jasno. Bohužel v neprospěch uprchlíků, kteří se v České republice stávají oběťmi systému, preferujícího např. zájmy ruských tajných služeb (FSB - bývalé KGB) před pomocí lidem, kteří prošli peklem války a s velkým rizikem se dostali do "bezpečné země", aby před násilím zachránili alespoň své děti. Zprávy předních světových lidsko-právních organizací o nevinných obětech režimů té které země se velké pozornosti našich úřadů netěší. Tato studie podrobněji dokumentuje trpké zkušenosti některých jednotlivců, kteří v Čechách požádali o azyl. Jde jen o několik z řady známých případů, i tak je však jasné, že se jedná o systémovou záležitost. Osudy tisíců lidí končí nekontrolovaně v rukou několika úředníků Odboru azylové a migrační politiky MV, jehož ředitel téměř 20 let prakticky řídí imigrační politiku tohoto státu. Tristní situace v oblasti azylové politiky se na světlo začala dostávat především díky iniciativě a práci odvolaného vládního zmocněnce pro lidská práva Michaela Kocába. Cílem publikace je snaha pokračovat v tom, čeho dosáhl v boji za práva lidí, kteří si zaslouží stejnou pomoc (navíc naším státem veřejně deklarovanou), jakou zoufalí českoslovenští občané kdysi také za hranicemi nacházeli.

Darinka je pětiletá holčička, která žije v domečku na vesnici se svými rodiči a dvěma sourozenci – sedmiletou Zuzkou a devítiletým Tomem. Všichni tři kamarádí se svými sousedy Oliverem, Sebastienem, Sašou a Pavlínkou. Během jednoho roku prožívá Darinka se svými sourozenci a kamarády různá dobrodružství. Vydávají se hledat houby a trhat ostružiny do lesa, připravují se na rej strašidel nebo na karneval, jdou na nebezpečný lov kohoutích per, aby si mohli udělat indiánské čelenky, tvoří bramborové skřítky, pečou vánoční cukroví, sáňkují, vyčarují ze stromů sněhové královny… Příběh Darinky, její rodiny a kamarádů začíná na podzim a končí před začátkem letních prázdnin, kdy se Darinka chystá na odjezd k babičce a dědečkovi do hor. Každou z dvaceti tří kapitol doplňují barevné ilustrace autorky. Knížka je určena předškolákům i mladším školákům. Může jim posloužit nejen jako hezké čtení před spaním, ale i jako návod, jak díky tomu, co je všude kolem nich, zažít spoustu legrace a získat nové hračky.

Nové vydání Mandelu sonetů je malým, ale výmluvným otiskem šíře uměleckého záběru, jíž nás těší Miloň Čepelka. Aniž bychom jej chtěli srovnávat s velikánem, kterého pomohl objevit, tedy se „sopkou, která zasypala sama sebe“, musíme smeknout před rozmanitostí forem, jimiž vyjadřuje své nekončící okouzlení světem kolem sebe. Herec, dramatik, scénárista, textař, zpěvák, prozaik i básník zde zvolil formu, která je mu (spolu s haiku) dnes asi nejbližší. Jeho sonety uchvátí zdařilými zásnubami poetičnosti a civilnosti, pozapomenutými slovy, kterými v duchu hesla cum grano salis rafinovaně dochucuje moderní jazyk svých básní, i niterným prožitkem, zakletým v dokonalé formě, čímž dává vzpomenout básníka z největších, Ivana Blatného. Na rozdíl od něj se ovšem raduje, že našel ženu, která s ním lásku a úctu k minulosti sdílí, a tak zní jeho verše především milostnou notou. Je to vyznání, je to hold kráse v různých podobách, poezie srozumitelná každému, neboť básník je přesvědčen, že "staré formy v čase zmatků udržují řád". Dárek vhodný do dámské kabelky mezi rtěnky a pudřenky a hřebínky a rozsypané drobné mince. A v knihovně kamkoli, třeba před hřbety velkých knih, které svým malým něžným rozměrem nemůže překrýt, a proto na něj nebudou žárlit.

Jmenuje se Pravdomil, ale říká si Bill. Je mu devět, ale strašně by si přál být dospělý. Byl zvyklý na velkoměsto, ale musel se kvůli špatnému vzduchu přestěhovat na maloměsto. Má malou sestru, ale raději by byl zase jedináčkem, protože to ho všichni obskakovali a on se nemusel starat o to malé, věčně plačící a počurané mimino. Jediné, co by neměnil, jsou jeho kamarádi: Bedna, který si ví se vším rady, Bůček, jenž spořádá všechno, co je k jídlu, a konečně hlava party, srdnatá dívka Madla, na kterou si Bill tak trochu myslí. Není dne, aby nezažili nějaké dobrodružství. Ale ať už chytají zloděje, vyrážejí na koupaliště, účastní se halloweenského průvodu, jedou na školní výlet, zkoušejí si zapálit svou první cigaretu, pomáhají blízkým nebo vydělávají peníze na Bůčkův narozeninový dort, pokaždé si dokážou poradit, každý problém hravě překonat a z každé chyby si vzít ponaučení. Tak se také stane, že si Bill pod vlivem svých přátel uvědomí, že není důležité, kolik mu je let, že není důležité, kde žije, že není ostudou, když se stará o svou malou sestřičku, ale že nejdůležitější ze všeho je mít kolem sebe lidi, na které se můžete za všech okolností spolehnout. A na ty má Pravdomil (kde jen ti jeho rodiče na tohle jméno přišli?) opravdu nebývalé štěstí. Nová dětská kniha zavedeného spisovatele Davida Laňky oplývá humorem a schopností získat si čtenáře bez rozdílu věku. Příběhy hlavního hrdiny a jeho přátel jsou psány svěžím jazykem s často až „pábitelskými“ pointami, které dokážou překvapit a přinést dětem poučení obratně nenásilnou formou. A i díky ilustracím Markéty Vydrové si jistě vzpomenete na francouzskou „Mikulášovu“ sérii.

Radoslav Brzobohatý není jen vynikající herec, který nám prostřednictvím svých filmových i divadelních postav rozdává radost už více než půl století. Je to také osobnost, v níž se spojují ostré rysy a pevné zásady chlapa, který neuhýbá, a citlivá duše umělce, otce a manžela. V této knize se tak dočtete nejen o jeho přebohaté herecké kariéře, ale také o tom, co v životě považuje za důležité, co ho těší či naopak trápí, o velkých filmech let šedesátých i zlém období o dekádu později, o cestě našimi scénami od statování v Národním divadle a začátků na oblasti přes libeňské Divadlo S. K. Neumanna a milované Divadlo na Vinohradech až po jeho vlastní Divadlo Radka Brzobohatého… Potěší Vás také jeho vlastní slova o rodině, přátelství, milované profesi či třeba valašských kořenech, stejně jako příspěvky přátel z divadelní a filmové branže. Věříme, že po přečtení této knihy před Vámi bude stát Váš oblíbený herec v zase o něco jasnějších konturách.

MVDr. Jan Herčík, CSc., špičkový a oblíbený český veterinář, ve své další knize vzpomíná na zvířata bez rozdílu druhu, velikosti či srsti, která mu během dlouholeté praxe prošla rukama, ale také na jejich majitele - vždyť zvířeti bez člověka, stejně jako člověku bez zvířete, něco chybí. Co naopak rozhodně nechybí jeho příběhům, je laskavý humor, údiv nad schopnostmi našich miláčků i obětavostí jejich majitelů, překvapivé zvraty, jež napsal sám čtyřnohý život, a šťastné konce, které si zaslouží jak naši zvířecí přátelé, tak i jejich paničky a páníčkové. Soužití se zvířaty je zkrátka sice občas náročné, ale o to zábavnější a krásnější. A vyprávění muže, který jim zasvětil svůj život, je toho nejlepším důkazem. Také tentokrát pro Vás jeho příběhy literárně zpracovala Alena Hrachovcová.

Deník má dvě části: První je dělená podle rubrik – jsou zde informace o malém fotbalistovi, jeho příbuzných a přátelích, kteří mu fandí, trenérech i spoluhráčích, o klubu, za nějž hraje, o jeho oblíbených fotbalistech, prvních fotbalových zážitcích, trénincích, zápasech a turnajích, dále údaje o tom, jak roste, o důležitých zápasech, turnajích či mistrovské soutěži v průběhu celého roku, o jeho jiných oblíbených sportech, školních i mimoškolních sportovních aktivitách a mnohé další. Své místo tu mají i vzkazy od rodiny a přátel. Celá tato část nabízí spoustu prostoru pro fotografie. Druhá část je kalendářem na jeden fotbalový rok. K jednotlivým dnům si zaznamenáte zápasy, turnaje, soustředění, návštěvy fotbalových utkání, tréninkové závazky a jejich plnění i cokoli dalšího, co Váš malý fotbalista potká na své cestě fotbalovým rokem. Idea vydat tento deník vzešla přímo od rodičů, jejichž děti hrají fotbal. Jeho zpracování se ujal spisovatel, hudebník a nakladatel Josef „Pepson“ Snětivý, sám otec jednoho předškolního a jednoho školního fotbalisty.

Tato kniha je plná rozchodů, intrik, zrady a jiných osobních tragédií... V obchodech a knihovnách ji ovšem najdete v sekci humoristické literatury. To proto, že rozchod, hádka, ba ani nevěra vlastně žádnou opravdovou tragédií nejsou. S odstupem času (někdy už druhý den, jindy za deset, dvacet let) se dá každá taková událost podat jako docela vtipná historka… Autorka, spisovatelka a novinářka Zita Marinovová, tvrdí, že pokaždé, když ona nebo někdo z jejích přátel zažívá podobnou nepříjemnost, přemýšlí už během této události o tom, jak ji sepíše a předhodí k pobavení čtenářům. Rozdíl mezi ní a podobně „postiženou“ Carrie Bradshaw ze seriálu Sex ve městě je v podstatě pouze ten, že Carrie brousí po Manhattanu, zatímco Zita po Praze...

Krátce po návratu na Menfield Jane zjistí, že Christian žije. Je zmatená a brzy se ocitá před osudnou volbou. Bude žít s Rexem, který jí stál po boku ve zlých dobách, nebo s vášnivým Christianem, svou životní láskou? Dokáže se ještě postavit králi a ochránit své nejbližší? Osud jako by ji vždy nechal jen na chvíli nadechnout před další bitvou, ve které musí bojovat nejen o lásku a vášeň, ale také o život... To vše a mnohem více se dočtete ve čtvrtém dílu Ságy temné vášně.

Šťastná hodina je pozoruhodnou, intimní sbírkou padesáti příběhů žijících osobností. „Když naše slova naleznou domov, zažíváme šťastnou hodinu,“ vítala neděli co neděli autorka své hosty v živém vysílání Českého rozhlasu Regina. Knihou se k těmto ztišeným, ojedinělým setkáním vrací, aby zachytila, co z našich životů mizí a co zůstává. Ve Šťastné hodině se tak vedle sebe ocitají lidé nejrůznějších profesí i generací. Herci Iva Janžurová, Blanka Bohdanová, Josef Somr, Libuše Švormová, Zuzana Kronerová, Jitka Molavcová, Barbora Srncová, Kristýna Frejová, muzikanti a zpěváci Jana Koubková, Zuzana Lapčíková, Jiří Pavlica, Marie Rottrová, Jitka Zelenková, Marta Kubišová, fotbalisté Vladimír Šmicer a Jan Suchopárek, psychiatr Cyril Höschl, kněz a filozof Tomáš Halík, režiséři Miloš Horanský, Miroslav Krobot a mnozí další. Život každého z nich tu stojí sám o sobě. Dohromady však tvoří výpověď o nás všech. Výpravnou knihu v luxusní plátěné vazbě zdobí fotografie světově proslulé fotografky Evy Fukové, grafickou úpravu navrhl Filip Skalák.

Martin Lipavský je spisovatel, nakladatel a muzikant, který s ironickým úšklebkem ignoruje svůj střední věk i fakt, že jeho manželství s životní láskou Jolanou zkrachovalo. Na křtu jeho poslední knihy se však neplánovaně a nezávisle na sobě objeví tři velké ženy jeho života - nestárnoucí kráska Sabina, tvrdá a všeho schopná právnička Dagmar, která přihlíží křtu románu o dávném vztahu spisovatele k ní, a právě Jolana, jíž se zachtělo trochu si pohrát nejen s hrdinovým egem. Hrdinovi se ovšem pro změnu zachtělo všech tří, a tak rozjíždí kolotoč situací, které ho nakonec dovedou ke zjištění, proč mají některé ženy krátké nehty, jak málo pomáhá přidrzlá vtipnost, když vás pod krkem drží gorila kohosi velmi vlivného, a že si zmíněné krasavice vystačí i bez něj. On i tři grácie padají do slastné extáze i tváří k zemi, aby povstali k novým dobrodružstvím nejen růžového, ale i velmi temného rázu... A překvapivý závěr jako by obrátil naruby vaše představy o tom, jaký konec si zaslouží hrdina a jeho kočičí smečka.

George Eliotová patří spolu s Jane Austenovou a sestrami Brontëovými k nejčtenějším a nejuznávanějším anglickým autorkám své doby. Přesvědčí Vás o tom nejen v obsáhlých románech, ale i v povídkách, z nichž dvě si nyní můžete přečíst v dynamickém, vášnivém překladu Kristýny Julinové. Povídku Opona budoucnosti vypráví muž na sklonku svých dní, který byl obdařen neblahým darem číst myšlenky jiných a předvídat věci příští, a může nás těšit, že se její část odehrává v magické Praze. Láska se v ní mísí s nenávistí, naděje se zklamáním, okamžiky úlevy s marnou snahou vypravěče setřást svou nezáviděníhodnou schopnost… A nade vším ční jeho milovaná manželka jako krásná, ale také velmi záhadná a temná postava. V povídce Bratr Jakoubek se setkáváme s vychytralým Davidem Levým a jeho duševně zaostalým, avšak svým způsobem bystrým bratrem Jakoubkem, který Davida přistihne u špatného skutku a jako nelítostná Nemesis se zjeví ve chvíli, kdy se David vrací ze Západní Indie a pod smyšlenou identitou stoupá na společenském žebříčku. George Eliotová zaujme austenovsky prokreslenými charaktery postav, mistrovským líčením prostředí, nečekanými dějovými zvraty a v neposlední řadě smyslem pro humor. Její povídky neztratily ani po půl druhém století svůj půvab a potvrzují její oprávněnou přítomnost mezi největšími spisovatelkami 19. století.

V této knize se dočtete o pestrém životě a myšlenkách Johna Boka - disidenta, básníka, dělníka v cirkusu, strojvůdce, hladovkáře, zpravodajského důstojníka, spolupracovníka ministrů Františka Mikloška a Bohumila Kubáta, uklízeče na toaletách, přítele Václava Havla, osoby, těšící se úctě Václava Klause, a zejména dlouholetého předsedy spolku Šalamoun. Spolek Šalamoun se v ní představuje jako uskupení aktivních občanů, kteří usilují o zlepšení stavu české justice výzvami k ústavním činitelům a legislativními návrhy a kteří pomáhají těm, na nichž bylo v průběhu trestního řízení spácháno bezpráví.

Tajemný sen přivádí okouzlující Jane zpět na Dumfort, kde ji místo další hrozby čeká omilostnění z rukou krále. Po tragickém pádu z koně se jí ale zhroutí svět – nejenže přichází o Rexovo dítě, ale zjišťuje, že i on má svou minulost v podobě sedmiletého syna.
Události nabírají nečekaný spád poté, co jí král navrací veškerý majetek po prvním manželovi Christianovi. Jane se tak vrací na Menfield, aby čelila krutým vzpomínkám a stala se znovu jeho paní.
Minulost, kterou si tolik přála pohřbít, však jejím příjezdem nečekaně ožívá.

Druhý díl romantické ságy o krásné Jane sleduje její osudy krátce po manželově smrti. Panství Dumfort ji uchránilo před hrozbou krále a do budoucna jí dává naději v podobě lásky a nového mateřství. Prokletí z minulosti však nelze uniknout. Jane má za štěstí zaplatit krutou daň a je jen na ní, zda se postaví svým nepřátelům čelem, nebo začne znovu utíkat.
A zrádce je tentokrát blíž, než by Jane očekávala…
Zvítězí konečně Jane nad nástrahami osudu, nebo se nechá strhnout jeho proudem a zmizí navždy v jeho temnotách?

Alexander Stainforth nás v prvním dílu Ságy temné vášně zavede do Anglie počátku 17. století. Osudy hlavní hrdinky Jane, dcery lorda Fieldinga, se však rozhodně neodehrávají v nudných šlechtických salonech. Krásná dívka si užívá lásky i nespoutané vášně, musí však také projít mnoha dobrodružstvími - odhalí rodinné tajemství, zažije útěk z domova, ztrátu paměti a svých blízkých, několikrát je v ohrožení i její vlastní život... Za svou osudovou lásku je ale ochotná bojovat a vzepřít se třeba i samotnému králi. A nad jejím osudem stále bdí temný úplněk…