Když vyslovíme jméno královské dynastie Lucemburků, vybaví se nám Otec vlasti Karel IV., hrdinská smrt slepého Jana u Kresčaku nebo bojovník s husity, údajně proradný Zikmund. Kniha známého popularizátora naší historie Jana Bauera nám však připomene Lucemburky především jako hodně rozhádanou rodinu. Vždyť už první český král z tohoto rodu Jan Lucemburský vypudil svou manželku Elišku Přemyslovnu do Bavor a maličkého synka Václava, pozdějšího Karla IV., věznil na Lokti a Křivoklátě. Vztahům v rodině nepřidal ani Janův sňatek s Beatrix Bourbonskou, po němž vyhnal Karlovu choť Blanku z Valois do Brna.
Karel IV., bezpochyby největší z našich panovníků, byl sice člověk poměrně tolerantní a umírněný, jemuž city nebyly cizí, avšak na šachovnici dynastických plánů pohyboval svými dětmi tak, jak mu velela okamžitá výhoda. A sám měl na paměti především zachování a rozhojnění rodu, tudíž ani jeho sňatky nevzešly – přinejmenším zpočátku – z citového vzplanutí.
Jenže v porovnání s ním byl jeho prvorozený syn Václav IV. nejen nezdárným králem, ale též manželem, a zejména smrt jeho první ženy Johany Bavorské dodnes vzbuzuje otazníky (či spíše vykřičníky). Nařčení z různých úchylek nebyla prokázána, leč legitimního potomka Václav nezplodil. A nacházel se v neustálém konfliktu s oběma bratry – Zikmundem i Janem Zhořeleckým, kterému se „královsky odvděčil“ za to, že ho vysvobodil ze zajetí (ostatně pobyt ve vězení si coby uherský král vyzkoušel i Zikmund).
Bratranci, moravští markrabí Jošt a Prokop, spolu dokonce vedli válku o Moravu. A když se Jošt nečekaně stal římským králem, nedožil se ani korunovace… To Zikmund zemřel, bereme-li ohled na tehdejší dobu, jako stařec, ovšem ani jeho smrt není objasněná – a chování císařovny Barbory Celské takové, jaké bychom od milující manželky očekávali. A tak bychom mohli pokračovat…
Buď jak buď, Lucemburkové na českém trůně znamenali pro naše země období navýsost dynamické – a zajímavé i po staletích. Jan Bauer nám ho přibližuje z úhlu pohledu, který většina historiků zatlačuje do pozadí.