Pověst o blanických rytířích, kteří vyjedou z hory, až bude v české zemi nejhůře, a která je jako pojistka, že to tak opravdu bude, zařazena jako pověst poslední, zná přece každý Čech. Proč však dosud spali? A kdo vlastně jsou?
Dvouvrší Velký a Malý Blaník, oáza krásné přírody v srdci Evropy, je také všeobecně známa.
Blanická, potažno Prokopova neboli Čertova brázda tvoří předěl, který odděluje industrializované okolí Prahy od zachovalejší přírody dál na východ. Citlivější lidé potvrzují, že i z jedoucího auta je po dálnici dál za odbočkou na Sázavu o moc líp.
Tolik již o Blaníku bylo napsáno, tolik umělců bylo inspirováno jeho kouzlem…. V čem je tedy toto útlé dílko jedinečné?
Autorka, pocházející z Podblanicka, svůj rodný kraj po tragické rodinné události jako dívka opustila, a po několika desetiletích se sem vrací, přitahována jeho magickou silou. Jasně vnímá pozitivní vliv Blaníků, který lidé zde žijící berou možná už jako samozřejmost. Tráví na nich každou volnou chvilku, prochodí každý jejich kout...
Vedle spousty zajímavostí o této dávné svatyni osobitě zprostředkovává fenomén známý odnepaměti, a sice transformaci člověka, kterou právě Blaník, jakožto jedno z nejsilnějších míst v Čechách, urychluje. Porozumění Blaníkům je vlastně žádoucí cesta postupného vylepšování člověka, a tak čtenář najednou ví, že na ten Český Olymp musí jít, a to nejraději hned...